Dobrý večer, moc ráda si čtu vaše diskuse a dnes mám chuť se na vás obrátit. Za chvíli to bude rok, co jsem se rozešla(dva roky předtím to již ale velmi nefungovalo) s otcem svého syna po 16 letech. Ten rok adaptace na novou situaci tak utekl a byl plný emocí, vnitřně jsem to každodenně řešila a řeším a zjistila jsem, že jsem se vlastně nikam neposunula, stále to jedu dokola, co jsem kde udělala špatně, výčitky, kdyby. Při pohledu do kalendáře, že už to bude skoro rok, jsem se úplně lekla. Dala jsem si vnitřně za úkol, co všechno stihnu a jak se začnu seznamovat, ale nějak na to stále nemám, nevím ani jak, stranou toho, že není ani čas. Mám pocit, že musím rychle něco udělat, ale vlastně vůbec nevím, jak se seznámit. Nechci ustrnout v minulosti, to ani omylem, začala jsem se učit i novým věcem, baví mě to. Svět mě baví, ale cítím se moc sama a je mi hrozně smutno. Nikdy jsem se takhle zoufale necítila. Asi mám pocit, že už si ani nikoho jiného nenajdu. Nemám problém být sama se sebou, skvěle se zabavím, ale ráda bych s někým sdílela. Prosím, popište mi vaše příběhy, kdy jste se třeba v podobných letech rozvedli či rozešli a i poté jste si někoho našly/i a jste opět šťastní. Děkuji moc,
Znovuzrozená
» Buddha/2
.... tak občas "chybička se vloudí", to se stane, ovšem v tomhle případě to zcela mění smysl... , proto jsem si dovolila tu "malou technickou poznámku" ...a už mlčím...