Pár básní - Diskuze a zkušenosti

Tak tohle je má úplně první básnička, kterou jsem napsala asi v 15ti letech, jak jinak, nešťastně zaláskovaná, hledající smysl života atd.:Kolik otázek člověku hlavou proletí,přemýšlejíc nad uplynulým životem.Má to vše brát jako prokletí, a nebo štěstí, že žít tu směl?Proč se utápět v lítosti, proč myslet jen na sebe,vždyť na světě je tolik bytostí, jež chtějí žít jen pro tebe.Stačí se jen kolem sebe rozhlédnout,stačí jen podívat se na nebea zjištíš, že nesmíš podlehnout pocitům,uzavírajících tě do sebe.Máš strach?Z čeho, z lásky?Bojíš se, že z ní opět zbyde jen prach?Bojíš se, že už nepřijde ten pravý, jež tě tvého strachu zbaví?Neboj se, třeba už na tebe čeká.A ty zaslepená svou zbabělostí, jež tě tolik leká nevidíš, že tě třeba milujea trhá ti krásné rudé růžea dělá co jen může proto, aby ses už nebálaa dala mu své srdce, kterému jsi tolik oddána.Už ho vidíš?No a tuhle jsem psala o několik let později:Vidím záblesk světla v mé krajině stínů,ten roztává mou ledovou masku samoty.Odhazuji ji i s její krutou sestrou splínůa do mé mysli vstupuješ lehkými krůčky právě ty.Ukazuješ mi cestua já omámená jako Julie svým Romeempostupuji za teboua vím jen to, že nechci již žít pod studeným a ostrým ledem.Mé rty už zimou netrnou.Roztávám celá v tvém náručí dobroty.Vím, že mě ze svého objetí neputíš a počkáš,až se uleví duši mé.Dávno totiž uznávám jiná měřítka a hodnoty.Jen doufám, že neodsoudíš občasné mé myšlenky chmurné.Ty se ale s tebou pomalu vytrácía do mé tváře se zas úsměv navrací.