„Přátelé navrhuji: Promluvme si o přátelství.“ - Diskuze a zkušenosti

Psal se rok 1990. Tehdy v jednom malém městě poprvé otevřela oči malá holčička. „Ahoj. No tak všichni, už jsem tady, podívejte se!“ Nikdo jí nerozuměl, že všichni věděli, že ten šílený řev, který vydává je jen radost ze života. Položili ji k mamince a holčička přestala plakat. Byla u mámy a nic jí nechybělo. Otočilo se pár stránek v kalendáři a holčička už capkala po pokoji a vykřikovala všechna ta slovíčka, která už stihla okoukat od maminky a tatínka. Pomalu ji začaly vadit všechny ty obličeje, které na ní dělili všichni ti divní lidé okolo. „Jestli se na mě ještě jednou takhle blbě usměješ, tak po tobě hodím toho plyšáka.“ říkala, ale nikdo jí naštěstí nerozuměl. Jen ten plyšový medvídek, kterého žmoulala v ruce se pousmál. Jen docela malinko, aby ho nikdo neviděl. Právě on a spousta dalších hraček se teď staly jejími nejlepšími přáteli. Už jí nestačilo být jen s maminkou. Chtěla si povídat i s někým jiným. Tehdy neznala větší legraci, než rozhazovat věci po pokoji a plácat jídlo pro stole. A právě méďa jí v tom všem pomáhal. Medvídek byl stále kamarád, ale ona toužila po někom, kdo jí odpoví. Kdo si s ní zazpívá písničku a kdo vezme do ruky lopatku, aby si mohli postavit hrad z písku. Někoho takového našla ve školce. A nejen jednoho, byla tam spousta kamarádů a kamarádek. Byla tam i 1. láska. Ten kluk, který seděl u stolu vedle ní. Všichni si hráli na písku, tancovali a nic neřešili. Intriky? Pomluvy? To neznali. Jak holčička rostla, rostla i potřeba mít vedle sebe někoho blízkého. Nejen někoho, kdo jí dá opsat domácí úkol, ale i někoho, komu může říct i to nejtajnější tajemství. A tak si našla nejlepší kamarádku. Podnikaly spolu výlety, chodily spolu nakupovat. A postupně se jí kamarádka začala víc zarývat do srdce, najednou pro ni znamenala celý svět. Během dalších pár kroků životní cestou potkala mnoho kamarádů, kamarádek. A ona najedou poznala nový cit. Nebyla to ani láska, ani kamarádství. Bylo to něco mnohem krásnějšího, příjemnějšího a důležitějšího. Přátelství. Měla tu čest, že našla pár lidí ve svém okolí, o kterých mohla říct, že jsou skutečnými přáteli s velkým P. Přední stranu kalendáře zdobí 4 velká čísla. Magickou sedmičku před pár dny vystřídala kulatá osmička a z malé holčičky už dávno není holčička. V knize Trojhlas našla jednu zajímavou větu: „Přátelé navrhuji: Promluvme si o přátelství.“ Možná právě energie a síla osmičky jí přiměla, aby se nad touto větou zamyslela a aby se zamyslela, co pro ni přátelství vlastně znamená. Sedla si do vyhřáté postele a začala přemýšlet. Ale…. na nic nepřišla. Ne, že by nic necítila, když vyslovila to magické slovo. Jen nevěděla, jak ten pocit vyjádřit slovy. Snad jako hřejivý, krásný a milý, snad jako bolestivý, krutý a zlý? Proč pro ni bylo tak těžké vyjádřit něco, s čím se setkávala každý den? Něco, co prožívala každou minutu když byla s někým blízkým. Něco, co jí dávalo sílu každé ráno vstát z postele. Rozhodla se, že se zeptá svých přátel. Přišla za nimi a řekla: „Přátelé navrhuji: Promluvme si o přátelství.“ Ale všichni na ni jen nevěřícně koukali. „Ale o přátelství se přeci nedá povídat, to musíš cítit,“odpověděl ji přítel a jí to ještě víc zamotalo hlavu. Jak to tedy ten Ilja Hurník vlastně myslel? Když si ona chtěla s přáteli promluvit o přátelství, nechápali jí, řekli jen, že se o tom mluvit nedá… …A co když tím nemyslel mluvení slovy. Vždyť nejen slovy dokážeme vyjádřit to, co cítíme. Naopak mnoho věcí se lépe vyjadřuje skutky, nebo třeba jen pohledy. Na opravdového přítele se stačí jen podívat a hned oba poznáte, jak se ten druhý cítí. Jestli je mu špatně, nebo dobře. Jestli je veselý, nebo smutný. Nešťastný, nebo zamilovaný. Tak to je to přátelství? Ale kdepak. K takovému hlubokému citu je zapotřebí víc, než jen pohled. A něčím, bez čeho se žádné přátelství neobejde je srdce. Ať je malé nebo velké, víc červené, nebo míň. Hlavní je aby bilo. Aby bilo pro někoho, kdo pro vás hodně znamená. Aby nepřestalo bít, jen když přítel udělá chybu. „Takže přátelství je hlavně o srdci?“ Zeptala se přátel. „No to ti to trvalo, než si na to přišla.“ „No jo, ale to je jedno slovo, a já myslela, že to popíšu víc než jedním slovem.“ „Zavři oči, představ si jak jsi mezi přáteli a poslouchej, co ti říká srdce. To je přátelství.“ Za pár dní za dívkou přiběhla její mladší sestra. „Ájo, prosím, řekni mi, co je to přátelství?“ Teď už to věděla, teď už jí dokázala odpovědět…