domácí úkol od Tamtamy :)ŹENA NA MOSTĚ - Diskuze a zkušenosti

Než se začtete do těchto řádek jen krátký vzkazík pro vás: Každému z nás se jistě někdy zdá, že prožívá věci,které už jednou prožil. Je poprvé na neznámém místě a má dojem, že už tady někdy byl. Potká cizí lidi u kterých má dojem, že už s nimi někdy hovořil. Tak tohle psaní by mohlo býti takovým malým "vysvětlením",proč to tak je. Doufám, že mě zapřísáhlí ateisté a odpůrci věcí duchovních neukamenují. Ale myslím, že takových tu mnoho není Ten most tu stojí co pamatuje. Nejdřív to byla jen dřevěná lávka přes vodu,která byla tehdy spíše potokem než řekou. Potok uprostřed lesa, kde je ticho,klid a mír,kde je slyšet zpěv ptáků,šumění stromů ve větru a hučení vody. Její nejstarší vzpomínka se váže právě k tomuto místu, do doby,kdy byla malá holčička a v tom potoce na kamenech si hrála. Ráno a večer bylo jejím úkolem do dřevěného džberu nabrat vodu a donést ji do chaloupky,kde bydlela s maminkou a čtyřmi sourozenci. Vodu na pití, na vaření, na mytí… Ale po zbytek dne si mohla užívat „svoji“ řeku a „svůj“ most dle své libosti. Přes tu lávku běhala tam a zpět a v jejích dětských hrách byl onen most spojením mezi dvěma světy. Svět reality a svět fantazie. Zcela jistě pak vyrostla,dospěla a její myšlenky se ubíraly jiným směrem. Ale to už si nepamatuje,nejspíše to pro její bytí nebylo podstatné. Podruhé se ke svému mostu vrací o mnoho desítek let později. Most už je kamenný a koryto potoka o něco širší a hlubší. Už jej můžeme nazývat řekou a je znát, že se na tomto místě podepsala ruka člověka. Zmizely stromy a podél řeky vyrostlo několik domů. Most je pevný a už se po něm nechodí se strachem,že sklouzne noha a člověk spadne do vody. Stojí a dívá se, jak po mostě běží kůň. Černý vraník,který nejspíše utekl svému majiteli, protože běží trochu pomateně,ale zároveň je z dusotu jeho kopyt cítit radost ze svobody. Ten kůň se jí vryl do paměti, jako poslední krásná vzpomínka, protože za pár vteřin na to se jejím tělem přežene ostrá bolest . Mlhavě vidí mnoho mužů se šavlemi a puškami, někteří na koních, někteří pěší, obrovská vřava a všude potoky krve. Zoufalství, křik a pláč mísící se s nadšenými pokřiky vítězů. Byla to bitva? A čí? A proč? Proč na „jejím“ mostě? Mnoho otázek,na které nezná odpověď a je příliš unavená na to, o nich přemýšlet. „Tady je taky jeden mrtvý,odneste ho“ je poslední co slyší než naposledy zavře oči. O pár století později je most opatřen ocelovými pilíři, rozšířen a kromě koní po něm jezdí i první auta. V řece pod ním už se nedá skákat po kamenech, ani se v ní koupat, je tam příliš hluboko. Ale vyrostl zde nádherný park. Lidé vysázeli stromy, které před dávnými časy pokáceli, mistři svého oboru postavili dřevěné lavičky a další toto místo ozdobili sochami. Dá se zde strávit nádherný den,zvláště teď v tomto období,kdy všechno kvete a nádherně voní. Ve vzduchu je cítit jaro a celé to místo je předurčeno k tomu,aby procházelo našimi dějinami a našimi životy. Pod rozkvetlým šeříkem na lavičce sedí mladá žena. Nesedí, spíše leží, okolo ní dav lidí – ta žena rodí. Bolesti přišly náhle, jen na chvilku se zastavila,aby si odpočinula, usedla na lavičku pod most nabrat sílu. Nikdy zde ještě nebyla, nezná tuto část města, je vyplašená a rodit měla až za pár dní. Přesto – zdá se – probíhá porod dobře. Někdo utíkal pro doktora,ale je vidět, že než sem onen lékař dorazí, dětátko už bude na světě. Příliš pozdě na odbornou pomoc, ta žena to prostě musí zvládnout sama. Doktor přiběhl právě ve chvilce,kdy dítě poprvé zaplakalo. Je to holčička,májová holčička, s krásnýma modrýma očima. Narozena tady, pod mostem, navždy bude mít jeho obraz vryt do paměti. Její myslí se promítá mnoho obrazů. Mnoho scén a mnoho míst, které za své životy viděla. Některé si umí dát do souvislosti, některé si vybaví detailně včetně všech pocitů a vůní. Jen ona ví,proč se na onen most stále vrací. Ví, proč se zde rodí, proč zde umírá, proč je to místo jí blízké. Vrací se sem stále a znovu mnoho desítek a mnoho set let, tak jak se vrací její duše. Ví, proč tu stojí i dnes. Má tady důležitou schůzku. Vlastně - důležitá není to správné slovo. Je to schůzka s člověkem,kterého má velmi ráda,kterého miluje a kterého by si chtěla vzít. Těší se na něj a tohle místo na mostě vybrala záměrně. Podvědomě ví, že pokud se setkají tady, ovlivní to celé její další žití. Stojí na mostě a čeká na svého milovaného. A pozoruje svět okolo. Hledí přes zábradlí mostu domů do vody a má chuť hodit do ní alespoň kamínek. Letošní léto je suché. Koryto je mělké a je vidět na dno,docela dobře by se dalo v řece i koupat. Snad by se i dalo skákat po kamenech . Na břehu se opalují lidé,vidí mezi nimi i těhotnou ženu a na chvilku ji až zamrazí. Je to zvláštní,ale slyší opravdu klapot koňských kopyt? Otočí se a vidí dva černé vraníky, jak táhnou kočár,nejspíše s turisty, kteří si takto prohlížejí město při vyhlídkové jízdě. A za nimi už zahlédla svého vyvoleného. Rozběhne se mu naproti. Spontánní reakce při které ani nevidí jedoucí auto, neslyší jeho brzdy a běží…..