love story pro silný nátury : )) - Diskuze a zkušenosti

Jmenuji se Vilém de La Saal. Vikomt Vilém de La Saal,ale nikdy jsem si na titul příliš nepotrpěl. Dneska už mohu přiznat, že možná v dobách bujarého mládí mi dělala dobře příslušnost k „modré krvi“. Střídal jsem bujaré pitky s návštěvami nobl salonů,kde dámy chodí oděné jen velmi spoře a kde oddávat se prostopášnostem patří k dobrému jménu nejen šlechtickému. Dneska,když mi vlasy zbělaly a ruka se mi klepe nad každým písmenem,které maluju na papír, vzpomínám na tu dobu s lehkým uzarděním. Ale vlastně to není příběh,který bych vám chtěl vyprávět i když to s tím trochu souvisí. Z pohledu čtenáře tohohle zápisku bude moje vyprávění působit kýčovitě a naivně. Možná i hloupě,ale dnes, po těch letech, mám pocit, že prostě musím říct to,co nosím 30 let na srdci. Ten příběh plný bolesti,lásky,marnosti, čekání a trápení… Věřím, že už nyní vás to odrazuje. Nechť ten,kdo sám nic podobného nezná a životem proplouvá bez emocí raději dál nečte. Nechť ten,kdo tuší,o čem budu mluvit, přivře na okamžik oči a představí si, jaké to bylo. Bylo mi třicet let, když jsem JI poznal. Žádná laciná „dáma“,ani přílišná krasavice, žádný ideál ženy tehdejší doby. Proplula jedním letním dnem jako závan svěžího větru a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ani si mě nevšimla a já byl tehdy tolik dotčen, protože jsem byl zvyklý, že mi ženy samy padaly k nohám a do náruče. Nevšimla si mě ani podruhé,ani potřetí a vlastně mě zcela ignorovala po celou tu dobu,kdy jsem jezdil na zámek jejího otce. Oč ponižující to pro mě bylo , o to zoufaleji jsem se snažil ji zaujmout. To tak bývá a sami to znáte. Miloval jsem ji a nenáviděl zároveň za to, že jsem pro ni méně než vzduch. Pozoroval jsem ji hrající na spinet při odpoledních čajích, procházející se v zahradě,tančící na plesích a nikdy jsem nenašel kousek odvahy se k ní přiblížit natož ji oslovit. Trvalo to skoro rok než jsem si řekl „dost tomuhle trápení“ a jednoho dne jsem se sebral a odjel pryč ze země. Dva roky jsem projížděl cizí místa, poznával zvláštní města, podivné kraje, potkával nové lidi a mnoho, velmi mnoho žen,hledaje uspokojení a naplnění,abych pak zjistil, že tu dotyčnou ze srdce stejně nemohu vymazat. Tuhle dobu mám dodnes v mysli spojenu s dojmem, že to byl jiný svět a já v něm naprosto sám sobě cizí člověk. Styděl jsem se za to tenkrát a stydím se i nyní a není dne ani hodiny,abych nelitoval svého tehdejšího počínání.Pokud čekáte šťastný konec mé nešťastné lásky spojený s návratem na rodné panství, musím vás zklamat. Našel jsem ji tu. Samozřejmě že našel. Vdanou. Už nehrála na spinet,ani se neprocházela v zahradě. Na plesech seděla v koutku a doufala, že nikdo neuvidí její smutné oči. Bolelo to mne snad víc než ji. Vidět ji zoufalou, uplakanou, nešťastnou… vyčítal jsem si sám sobě, že jsem snad tenkrát mohl udělat něco, čím bych zabránil jejím slzám.Nevím ani, jak to dostalo ten rychlý spád…trvalo to najednou pár okamžiků..já s ní mluvil ! Poprvé po těch letech jsem se odvážil se jí dotknout! Já se s ní miloval! Potají, v ukradených chvilkách,vášnivě,bouřlivě, něžně..hladil a líbal její tělo a byl jsem šťastný a zároveň to tak moc bolelo. Zabíjelo mě vědomí, že ji nemohu mít, že nemohu být s ní více než pár chvilek, že nepatří mě,ale někomu jinému. Těšil jsem se na každou hodinku strávenou s ní a zároveň sem tyhle chvíle nenáviděl, protože jsem věděl, že brzy zase skončí. Když si to dnes uvědomím, byla to opravdu doba čekání, na krátké chvilky dotýkání, ve které člověk promarnil kus svého života. Zoufale jsem toužil udělat něco víc a zároveň jsem věděl, že snad ani není co ! Že to nedokážu, že to nejde, doba tomu nedovolí, podmínky… Měl jsem touhu odjet s ní někam na druhý konec světa, měl jsem touhu opustit panství a už se nikdy doma neukázat. Jenže jsem nedokázal ani jedno. Byla natolik mojí součástí, že jsem nedovedl na ni zapomenout a vymazat ji ze srdce, pokaždé jsem doufal, že se časem otupí to nadšení z její přítomnosti,ale něco takového není možné s člověkem,se kterým trávíte tak zoufale málo ukradeného času. Dodnes nechápu sám sebe, jak jsem tohle mohl přežít. Než jsem začal psát tato slova, byl jsem na hřbitově. Má malý hrob pod lípou, která kvete vždycky v létě. Není to náhoda, že je to právě v období, kdy jsme se viděli poprvé. Bylo to její přání zanechané v závěti pár dní předtím, než si vzala život. Ona byla ta silnější z nás. To,co dodnes ničí mě, ničilo celá ta dlouhá léta i ji. Jen to nedávala tak najevo, nebylo to slyšet, ani znát. Přesto sebrala ohromnou sílu sama v sobě ukončit tohle bolestné trápení. Nenávidím ji za to i dnes,když kladu růže na její hrob, když šeptám slova o tom, jak hluboce ji miluji a když ji prosím o odpuštění za to všechno, čím musela trpět. Nenávidím ji, stydím se a obdivuju ji. Vím, že v těch několika chvilkách,které jsme spolu mohli strávit byla nejš´tastnější na světě, možná za celý svůj život. Kdybych dnes mohl vrátit čas, udělal bych ale víc. Vím, že tímhle pykám za všechno to, co jsem neudělal. Bůh ke mně milostivý být nemůže a proto dnes roztřesenou rukou tahle slova kladu na papír. Jako prosbu o odpuštění, jako kajícné doznání své vlastní slabosti a malosti. Nechť po mě hodí kamenem každý, kdo byl kdy ve svém životě statečnější než já.