Poměrně často narážím při zkoumání příčin osobních problémů na téma dítěte. Každý si své dítě neseme s sebou. Jde o dobu, kdy dítě bez naučených bariér v sobě vidělo něco, co dnes už k vidění není, bylo samo sebou v mezích, které vytvořili rodiče a okolí. Malé dítě je si myslím bezprostřední, opravdové, sobecké, citlivé na emoční prostředí, snadno nadchnutelné, učící se nápodobou, veselé. Smutné dítě je diagnóza, nejspíš rodičů.
Má návrat k dítěti v sobě smysl ? Dají se tak odstranit problémy tehdy vzniklé, po nějakou mez věku a vzpomínek, ale chování dítěte je pro druhé obtěžující. Když jsem nechal své dítě jednat už jako dospělý, chlap Rak je celý život dítětem, tak synek mi řekl, že se mnou moc nechce chodit do kina. Je bezprostřednost, opravdovost, nadšení to, proč stojí zato dítěti v sobě dát prostor, rak nerak ? Tuším že ne, ale neumím to zdůvodnit. Nebo jo, jako první cesta k uzdravení (narovnání emočních zlomů), obnovení spojení s malým človíčkem prožitkem a pak jít dál nebo není takový prožitek obnovení potřeba ?
Protože tu je ráčků dost a lidí s porozuměním / nadhledem taky, tak otevírám toto téma k probrání.
Ego je odporná maska , se kterou se nerodíme , kterou nám začnou násilím nasazovat nejprve rodiče , potom škola , společnost , okolí. Je to něco , co mít nechceme a můžeme to rozpustit v meditacích.
A osvícení dosáhneme , až si vzápětí vezmeme zpět svou dětskou nevinnost. I v těle osmdesátiletého starce se ukrývá duše osmiletého , hravého dítěte. Jen je často v kleci.