Zažil jste někdo pocit od nejvíc blízkeho člověka ( rodina) jak vás jeho přítomnost a dotyk vysává? Přiblížení max na 1m a dost, pak už nastává sevřenỳ pocit až úzkost. Jak s tím žít a co s tím dělat? Držet se dál opravdu nejde
Háňa*
Také je možné, že ta druhá osoba je v tom nevinně - že vysáváš sama sebe citovou závislostí na ní. Píšeš, že často toužíš po kontaktu ty - obejmout, apod. Můžeš to být naopak ty, kdo se tomu druhému "snaží", ikdyž nevědomě, naservírovat energii svoji - vůli k životu. Protože ty chceš, aby žil, aby neodešel ze života - hlavně z tvého. V podstatě by to potom byl určitý druh manipulace. Druhá věc je, že ti ta investovaná energie potom chybí. Člověk by nikdy neměl energii dávat ze sebe, pokud si ji neumí doplňovat a také by se neměl snažit svojí energií a vůlí ovlivňovat život druhého k uspokojování vlastního chtění - to se nikdy nevyplatí. Taková činnost už je vlastně magie.
Netvrdím, že to tak v tvém případě určitě je, to samozřejmě nevím, když tam nejsem, ale je to jedna z možností třeba jen k podumání