Jen se tak odrazit a zakopnout o stéblo trávy. Vyletět do vzduchu vysoko nad koruny stromů. Ne skokem, ale letět jako pták. Bez mávání křídel. Cítit tu volnost a svobodu, obletět svět a vznášet se vzhůru. Jako nespoutaný živel zahodit vše, co nás svazuje a letět dál, sledovat z výšky to lidské mraveniště. Možná uletět, možná získat nadhled? Jenže někdy je nebe tak odmítavé, že ač se snažíme sebevíce, nikdy z nás vítr nebude a my míříme zpátky dolů. Pak se namáhavě zvedáme k dalšímu pokusu. Létat je tak opojné...Hlavně pro člověka.