výmluva na dvojplameny - Diskuze a zkušenosti

Anonym1 Dvojplamen je podle mne aktuální zhmotněná forma bytosti, vibrace, života ...

tzn. že se v průběhu života může měnit, stejně tak, jak se mění člověk a
je-li dvojplamen stejná vibrace jako člověk sám, pak je to ten, kdo má stejné zážitky, zkušenosti, vlastnosti, apod.
možná je to pitomost, nevím. :-)

ale upřímně jedna věc mi přijde zvláštní a to, že dřív jsem dvojplameny hodně řešila a točila se kolem toho velká část mého života
napsala jsem díky tomu hodně básní

a když jsem si v těžkém období představila smrt, nebo představu, že bych se měla zabít, ev. jednou jsem měla zážitek blízký smrti aniž bych chtěla (vědomě), tak jsem to nedokázala, nedokázala bych se zabít, i kdybych se do konce života měla dotýkat zdi, protože před očima a v srdci jsem automaticky myslela na jednu bytost, na jednoho
" Je jedno, kde jsi. To nejde, to nejde."

bydleli jsme v jednom městě, ve městě, kde jsem od prvního okamžiku vnímala něco, co nikde jinde
a večer kdy jsme se potkali bylo jak pohlédnutí sobě samé do očí

9, 6, 9, universální láska a pochopení,
které v sobě dneska nosím i já

než jsme se potkali, den předtím jsem měla sen, kde jsem viděla svoji přítomnost, minulost i budoucnost, byla jsem ve Vesmíru, kde jsem létala nad světem, zlatými plošinami

strašně, strašně mne ovlivnil, vyléčil můj život a zároveň "naše rozdělení" mne zničilo, změnilo ... nesla jsem to strašně a nepomáhalo nic ... hrála jsem, zpívala, začala cestovat abych utekla bolesti ... a tam jsem dostala klíště ...


a kvůli tomu dnes v sobě nosím tolik nádherných chvil, které bych nikdy nezažila, pochopení, soucitu, a zároveň jsem možná poničena, protože jsem utekla na cesty, procestovala léto, abych zahnala žal a kouslo mne klíště (?)


jeden ze dvou lidí, kterým jsem "dala své srdce"

když si našel partnerku, aniž by mi něco řekl, věděla jsem jak vypadá, kdo je a že jej potápí a to jsem nechtěla ... nemohla jsem nic dělat ... mu bylo strašně ... mně bylo strašně ... nevím jestli proto ...
a já si pak našla partnera taky ... spřízněnou duši
a oba jsme se utopili v hmotě ... a málem nás to zabilo ... teda mě.
schovávali jsme se "před světem" a "v tajnosti si psali", ve chvilkách lásky a soucitu, když jsme byli sami a "nikdo nás nerušil" :-D


do té doby jsme komunikovali skrze telepatii, ve snech
i pak, když jsme byli sami

myslela jsem si, že jsme úplně stejní a žijeme stejní ...
a ono to tak bylo
stejné zájmy, myšlenky, vkus, vnímání, zkušenosti, citlivost, atd.
a možná je
v některých věcech to ani nemůže být jinak
Bůh ví, jak to je

ale myslím, že jsme všichni spojeni.

ač tohle je fakt divné.