Hybris - Pýcha - Diskuze a zkušenosti

zveřejňuju část inspirativního textu, knížku, která se mi tak nějak motá už pár let do života. Thorwald Dethlefsen - Oidipus a hádanka života, člověk mezi vinou a vykoupením.---Jen okrajově bych se na tomto místě rád zmínil o tom, že bez výjimky všechny problémy moderního člověka vyvstávají v oblastech, které dříve patřily do oblasti kultu, zatímco dnes jsou prožívány zcela profánně (drogy, orgie, alkohol, extáze).V rámci kultu mohl člověk procházet nejrůznějšími zkušenostmi a zážitky a adekvátně je zpracovat, aniž by jimi byl pohlcen. Kult a rituál jsou určitým řádem, jsou obrazem kosmu, který umožnil prožitky i takových stavů, jako chaos, divokost, opojení, šílenství a extáze. To jsou dimenze, které dřímají v každém z nás. Moderní doba však nenabízí žádný rámec, v němž by jedinec tyto kvality lidské duše, jenž jsou součástí božského řádu věcí, mohla adekvátně prožít. Mýtus jako jako obraz celé skutečnosti obsahuje vše - tedy také šílenství, žárlivost, podvod, vraždu, mstu - aniž by morálními soudy tyto oblasti vylučoval z božského řádu věcí.Atická tragédieřecké náboženství nezná pojem svobodná vůle, protože před ním tento problém vůbec nevyvstává. řecký člověk žil v tak bezprostřední blízkosti božstev, že všechny své zážitky a činy chápal jako božské působení. Modernímu člověku zcela samozřejmý postoj, kdy své činy připisuje vlastnímu já, chápal jako velké nebezpečí , které označoval slovem hybris. Nepovažoval se však za nesvobodného, protože jeho nejvyšší formou realizace a nejvyšší ctí bylo působit jako nástroj boží vůle. Kdo se cítí být naplněn božstvem, nepřijde ani na myšlenku, že by měl rozlišovat mezi já a tímto božstvem.Podívejme se ještě jednou na mýtický obraz a na slova, kterými je popisován. Pojednává se tu o jistém kroku (pádu) z místa, nazývaného ráj., na jiné místo, nazývané svět. SLovo ráj také můžeme nahradit pojmy jednota nebo kosmické vědomí, slovo svět zase pojmy polarita nebo mnohost. Kdo se nachází na jednom místě, nemůže být zároveň na druhém a naopak. V jednotě není místo pro mnohost, tím ani pro rozlišování, pro hřích, pro poznání, pro já. Teprve v polaritě začne existovat já, a zároveň s ním začně nutně vznikat i ne já, které se nám jeví jako okolní svět. Já se vyčlenilo z jednoty a ocitlo se tím ve stavu hříchu.V této formě bytí mě polarita, kterou jsem svým já vytvořil, neustále nutí činit rozhodnutí, nedokážu totiž uskutečňovat jednotu v její nadčasovosti. Každý krok, každý čin, kterého se dopouštím, je nyní jednostranný, nedokonalý a tudíž hříšný. Ať dělám cokoli, narušuji tím celistvost, ničím harmonii a řád, vytvářím chybějící. Ať už se rozhodnu jakkoli, ať vykonám cokoli zůstane opak vždy nevykonán, chybí k úplnosti, stává se chybou, vinou. SLova chyba a vina se původně vztahovala na nevykonané, nikdy ne na to, co člověk udělal. CHyba je to, co CHYBÍ.