...mi tak napadlo...vy co se urážíte, jak se dostanete k tomu, že s dotyčným opět mluvíte? Omluvíte se? Odprosíte? Posypete se popelem? Nebo čekáte až se dotyčnej omluví, odstěhuje, umře ? Já totiž nejsem urážlivá - tak běžně - když už je to móóóć, dotyčnýho škrtnu ze světa a neumím si představit, jak bych jako měla zpět navázat kontakt. Patří to k cholerický povaze, kdy je to tak běžný, že to neřešíte? Jako docela mi to zajímá. Mám kolegyni v práci na kterou bych se nejradši smrtelně urazila ale bohužel tam to nejde pak nekomunikovat.
Buddha/2
Hele, já myslím , že urážet se je takovej adrenalinovej sport. Chceš adrenalin - urazíš se, nechceš - nemusíš . Od tý doby, kdy mi došlo, jak to funguje z toho mám spíš prču ... a asi jako vedlejší efekt minimum lidí, kteří se o to pokouší
Hustokrutě obscénní Morti
» Buddha/2
No...ja se prave taky moc neurazim. Totiz pokud se me neco dotkne, resim to na místě.. Kdyz uz je to moc koncim. Ale mas lidi, ktery se právě urazej tak jako ze sportu. A ja si neumím moc představit, ze jako udelam nafouklou a pak co? Nechci s tim člověkem ztratik kontakt třebas. Jak zacnu? Prece se budu logicky cejtit jak idiot...v lepsim pripade jen jako vztekly decko na písku Neni lepsi slevit z vlastní dulezitosti a neurazet se? Šak pak budu za pimprle - jo, ne, jo, ne...
Buddha/2
» Hustokrutě obscénní Morti
No a proč to vlastně řešíš ? Ať se jako idiot cejtí ten co se urazil. Jednak je to jeho problém a druhak já nejsem jeho psichyatr
Než sypat popel, měl by si uražený než ho to přejde vlézt do popelnice (vhodné i jako prevence pro "příště" )