Mimo výseč - Diskuze a zkušenosti

Tíží mě něco. Něco. Jestli to někdo odvážný budete číst, tak mi něco prosím napište. Rád bych věděl, "o čem jsem to vlastně psal" ...Případně doporučuju číst pomalu.DíkAle případné komentáře o schizofrenii neberu, na to není čas ... :)fuuuha, spát.1-Mimo záběr Brzy vkročím do mého dvacátého-osmého roku. Letěl jsem vzhůru i dolů. Blázním. Přicházím o život. Toto je můj pokus. Krok stranou. Krok zpět. Vhled. Nesmím se zbláznit. To by byla škoda. Je tam víc. Je tam něco mezi. Mezi vším tím hlukem. Mezi tou vší parádou. Jen tak. Mezi námi. Mezi stromy. Mezi kameny. Mezi. Znáte taky ten zážitek, když struny hrají. Někdy hrají stejně, potom jinak. Struny. Tón vedle tónu. Mezi. Dokonce i rytmem tónů změníme příchuť. Nejen čokoládou můžeme přijít k chuti. A to je zajímavý – vím určitě alespoň o jedné věci na našem světě, kterou nikdo neumí! Nikdo neumí udělat interval mezi tóny, aniž by podváděl - zahrál klasicky nejdříve první a pak ten druhý. Jak to udělat? Jak udělat něco, co neexistuje? Vždyť, interval mezi tóny zazní a už je zase pryč. Jako zázrak, který pomine a my váháme, jestli jsme to vlastně zažili, nebo to byla jen iluze. Už jen to slovo, pche. Interval. Co? No, interval. Zahraj interval! Ale já ho nemohu zahrát pane – on neexistuje. Ale nedělej ze mě čulibrka. Jaktože neexistuje? Tón následuje tón, a je tu interval. Zahraj tón, a po něm ten druhý. Je to snadné. No... Ale, co z toho? Zahraju interval a pak je zas pryč. K čemu mi to je? K čemu jej budu činiti, když po něm nezůstane ani smítko prachu. Jen tak proletí. Sobec. Je Sobec. Nepochopitelný, neuchopitelný... chopáč, sobec. Znáte ten pocit, když chcete namalovat obraz a ono to nejde? Nejde začít. Neumíme ho uchopit, sobce jednoho. On by chtěl vzniknout, ale my ho nedokáže chytit za ocas a pověsit na stěnu. Viselec. Nechopa. Co není, může být? Jó, někdo se tváří zbitě, ale já žiju si, jak prase v žitě, Jarku. Cítíte, jak mezi každým slovem je něco? Co to je? Je to význam? Je to spojka? Uděláme význam? Jak se dělá význam? Za jakou ručičku uchopit význam? Bože, ať to není stejnej sobec jako ten obraz. Na co se dívat, když srdce tluče? Co zapsat do šanónu, když se na tebe dívám? Co započítat, když mlčíš? Je to apatie. Nepochopení. Neuchopení. Apatie z neuchopení. Je to jako studna, ve které není vidět na dno. Chce to odvahu neuchopovat a dělat to co je potřeba. Určitě žádný vynález nevzniknul snažením se. Spadne to do hlavy tak nějak samo. Důležitý je začít, to je to, co to potřebuje. Důležitý není to, či ono, ale to mezi. To, co se hlásí o slovo, když uchopujeme tóny. Třeba chyba. To je pěkný. Umíte udělat chybu? Já teda ne. Že bych si řekl, dneska se vzbudím a udělám chybu. Udělám ji tak, že se rozeběhnu, pak napřáhnu, hodím... a je to. Chyba. Nebo jiný scénář. První krok, zamyslím se. Druhý krok, napřáhnu. A je to, zase chyba. Ne to nejde. To je nějaký divný. Jak udělat chybu? Hm. Hadice jedna sobecká. O umění a kýči, to je evergreen. Kýčový prostěradlo. Kýčový byt. Kýčový lifestyle. Kýčová mluva. Ale udělat kýč, to je teprva umění! Jak byste dělali kýč? A jak umění? Je to zase mezi. Mimo záběr. Za oponou. Proč se někdy lidé smějí a někdy zase ne? Jak byste udělali úsměv? Z hlíny? Ze dřeva? Prosim vás, hlavně ho nerobte z mědi, ta dost divně patinuje. Kdo to dělá? Kdo je architektem všeho toho mezi? Meziáš? Kdo je ten klíčník? Mám to! Je to život sám! Velký třesk? Kde se ale vzal ten život...krucinál. Hele a tohle je taky hodně divný! Jak udělat život? Jak? Já prostě nic neumím. Taky k tomu můžu přidat, že nic nevím. Domněle vytvářím něco, co ale vlastně vůbec nedělám já. Co stojí mimo domněnky a klíče, i kýče? Co to je, tam za tím závěsem? Nic. Nic tam není, to je jasný. Ale přesto tam něco je. Je tam relativismus? Že je všechno jedno? Ukradený. Že na ničem nezáleží? Možná jsem se už narodil hloupý. Možná, že to není způsobeno degenerací. Možná, že neztrácím na paměti, možná jsem nikdy žádnou neměl. Jak bych mohl mít, když nic nevím. Přepsat slovníky! Jak chcete mluvit, když ty slova postrádají význam? Jak chcete žít? Kdysi jsem si přál být hloupý. Byl jsem hrozně chytrý. Byl jsem bystrý a vnímavý. Jednoho dne jsem pronesl v duchu přání. Prosím, kéž bych byl hloupý. A je to tady. Jako štoudev. Jsem debil a mám na to školy. Ale zajímavý je, že i když nic neumím, tak maluju docela slušný obrazy. No já je vlastně nemaluju. Oni tak prostě vzniknou. Neumím si představit kterýkoliv z těch obrazů, že by nevzniknul. A ani si neumím představit, že by kterýkoliv z těch, co nevzniknul, vzniknul. Je to nepříjemný zážitek chodit po světě a obhajovat, že být debil je v pořádku. Nikdo to nechápe, že jsem si to sám vybral. Cokoliv udělám, nemohu se na to přestat dívat. Nebrečím u toho. Neříkám si, je to dobrý, je to špatný. Neříkám si nic. Čumím jak puk. Nechápu, kde se to vzalo. Mám to na stěně a koukám. Je to takový zázrak. Už se to nikdy nebude opakovat. Kopírovat nejde. Ano, to je ono. Kopírovat totiž nejde. To je ten kýč. Kopie. Naschvál. A teď je teda otázka, kdo má talent a kdo nemá. No. Asi každý máme talent ne? Každý na něco. Každý na všechno? Talent je umění být hloupý? Ty jo, když má někdo talent, to je síla. Jo, ale každý ho má. Každý ne. Ale jo. Talent je předpoklad. Předpoklad. K čemu? K čemukoliv. Aha. Je to vlastně úžasný, že jsou nějaký lidi, co jim spadnul do hlavy nápad mobilního telefonu a dneska to tu je. Ty jo, představte si, jaký by to bylo, kdyby každý používal svůj talent. Hloupý talent. Jen by každý zíral. Vidím Steva Jobse jak sedí doma u stolu. Má na něm svůj Mac. Zírá. Nechápe, co se to stalo. Nechápe. Neuchopuje. Mac je sobec. A já taky.