...Vždycky, když sedím v kavárně a pozoruji lidi, napadne mě něco, co zůstane v hlavě k dalšímu rozjímání...stejně tak i dnes...mám dobrého kamaráda, ne dlouho, cca pět let...náš vztah začal jako pracovní, ryze formální a skrze rozhovory se prohluboval, vlastně stále prohlubuje...v jednu chvíli jsme stáli před otázkou, zda rozvinout partnerský vztah, ale nějak to nabralo směr důvěrného platonického vztahu, který nám oběma přináší hluboké prožitky souznění...po každém rozhovoru s ním jsem vděčna vesmíru, že mi ho zavál do života a že právě takhle... ...znáte to také, že jste někoho tak plní a vděčni za něj, i když s ním trávíte minimum času a ani ho nemáte doma???...je to kouzlo...jako když někdo mávne proutkem...a vy jste v pohádce...
Háňa*
Je pár lidí, za které jsem ve svém životě moc ráda. Ale zase tak silně to neprožívám. Souznění taknějak považuji ve vztahu, přátelství, nějakém spojení,.. za standard. Nojo, hrozné slovo Prostě, když tam není, není to ono - je to milý známý, se kterým občas ráda vypiju kafe a poklábosím, ale to je všechno.
Za těch pár, kde souznění je, vesmíru také děkuji, že mi je přivál, mám je ráda a oni mě také ... máme se a víme to. Ale dojetím z toho neomdlívám, jsem jenom obyčejně ráda, že to tak je