...Vždycky, když sedím v kavárně a pozoruji lidi, napadne mě něco, co zůstane v hlavě k dalšímu rozjímání...stejně tak i dnes...mám dobrého kamaráda, ne dlouho, cca pět let...náš vztah začal jako pracovní, ryze formální a skrze rozhovory se prohluboval, vlastně stále prohlubuje...v jednu chvíli jsme stáli před otázkou, zda rozvinout partnerský vztah, ale nějak to nabralo směr důvěrného platonického vztahu, který nám oběma přináší hluboké prožitky souznění...po každém rozhovoru s ním jsem vděčna vesmíru, že mi ho zavál do života a že právě takhle... ...znáte to také, že jste někoho tak plní a vděčni za něj, i když s ním trávíte minimum času a ani ho nemáte doma???...je to kouzlo...jako když někdo mávne proutkem...a vy jste v pohádce...
Marhon
celý muj život provází nějaká platonická láska. snad s vyjímkou doby ve vztahu. a celý svuj život věřim, že jednou ta platonická se stane skutečnou. na co by jinak byla, že?