Zas tohle si říkám snad po tisícíjsou města živá i jiná , spícíže lidé to maj stejně dávno už vím..Někdo úsměv a druhý jen splín. Já hledám své místo , kde mohla bych spátKde smích bude znít , kde netřeba krástKde splín nemá šanci , byť tma jako v ranciAť prší či třeskutý mrázČasto se zdává ten překrásný senJdu s někým však sebou jsem po celý denVšak vzbuzená s ránem- jsem smutná , snad právema přemýšlím kudy dál jen? Jak pohádkář ze starých časů chci býtPsát pohádku svou, v ní vše , co chci mítZkrátka cítit se líp, když uléhám spátJá dál budu o tom všem snít.Znovu chtěla bych start, nové tělo i tvářVrásky si smýt , mít v zorničkách zářStaré zapomenout , být víc rozmanitá´Jó , zrnitá vize , to znám A nebo mi dejte do košíku senJá vše co teď mám lehce proměním v zenPtám se andělů strážných a ptám se i vásJak příbojům postavit hrázJak pohádkář ze starých časů chci býtPsát pohádku svou, v ní vše , co chci mítJediné přání , na co víc chtítO něm si dál budu snít
stirka66
» player
Nejen že to má verš, má to taky duši....a to pominu realitu nejen dnešního světa. Ale žijeme teď a tady a ty verše jsou, aspoň pro mne, výstižné, úžasné a krásné. Tak jak pravíme my pražáci z Moravy...tož díky, pohladilo mě to na duši i na srdci