Čo sa stane ak človek nenaplni svoje poslanie pre konkrétny (súčasný) život? - Diskuze a zkušenosti

inkateo www.pracesesny.cz Děkuji všem za tuto podnětnou diskuzi.

Co člověk to názor, co člověk to pocit, co člověk to zkušenost. Všude mraky knih. Plno odkazů starých kultur a civilizací. Všude nějaká představa o tom, jak ten život funguje a proč. I názory v této diskuzi jsou toho hezkou ukázkou. Jsou pestré. A za to Vám děkuji.

Chtěl bych přinést jednu myšlenku (představu), která téměř nikdy a nikde nezazní a přitom se zdá být zásadní. Všichni o sobě uvažujeme jako o jedné jediné entitě. Když něco řeknu, jsem to já. Když něco cítím, jsem to já. Když něco vnímám, jsem to já. To nás pak vede k představě, že pokud si dávám úkol, dávám si ho já.
My ale ani netušíme, kdo jsme. Máme mnoho vrstev vědomí. Bdělé rozumové vědomí, supermoudré podvědomí, fantasticky moudré nadvědomí, a kdoví co ještě (duše rozumová, duše cítivá … atd)

Až odložíme fyzické tělo a budeme ve fázi, kdy naše různé složky vědomí budou mít povědomí o zkušenostech z mnoha a mnoha našich životů, jistě to také budeme my, ale jistě budeme mnohem širšími my, než se jimi cítíme být právě nyní. Prsty, které nyní ovládají klávesnici, jsou ovládané pouhým střípkem mého skutečného já. A dovedu si představit, že pokud se budu účastnit plánování svého dalšího života, bude ho plánovat mnohem širší a hlubší a zkušenější já, než rozumeček, který nyní něco píše na najdise. Tudíž myslím nemohu mít ani páru, jak to jednou bude po smrti těla s případným plánováním dalšího života ve hmotě. Svět je tak bohatý, že si dokážu představit, že jsou možné všechny scénáře. A nejen možné, ale že se také i dějí všechny možné scénáře plánování.
Jednu věc lze myslím vypozorovat ze života tady a teď. A to, že čím je člověk moudřejší a laskavější, tím vyšší přirozené nároky si klade on sám na sebe. Ne proto, že se to tak má, nebo že se to tak píše, ale protože to žije. A proto je možné, že naše mnohem širší a moudřejší já, než si o něm myslíme právě teď, je natolik moudré, že moudrost naší celistvé duše a všech jejích složek si sama na sebe klade svoje vlastní nároky a úkoly. Tak jak to přirozeně dělají moudří lidé. Prostě to dělají, protože to přirozeně žijí. Asi nám bude dělat problém umět se vnímat jako mnohem hlubší a moudřejší bytosti, než jak se projevujeme zde ve hmotě na Zemi, ale i to je cesta poznání. Cestou tohoto poznání je cesta pozorování. Pozorování sebe sama. Co kdy říkám, proč to říkám, říkám to skutečně současný já, nebo nějaký starý program, atd atd.

V tomto mi nejvíc otevřel oči skvělý německý terapeut Artho Stefan Wittemann.
Na konkrétních názorných příkladech ukazuje, že psyché člověka (Duše) se sebeorganizuje. Na základní rovině se podle jeho zkušeností psyché sebeorganizuje tak, že když vstupuje Duše na Zem, tak si sebou přináší určitá témata a již při vstupu do těla obsahuje jednotlivé samostatné zdroje. Tyto zdroje jsou nositeli konkrétních témat, mají k těmto tématům své vlastní názory a postoje, mají také své vlastní potřeby, a hlavně - mají i svoji vlastní svobodnou vůli.

Není žádné jedno já. Jsme výslednicí mnoha vrstev a aspektů a záměrů. Je potřeba se umět pozorovat, abychom mohli začít vědomě poznávat (a měnit) sebe sama. To je náš největší úkol, který za nás nikdy nikdo jiný neudělá a ani nemůže udělat.

Zde je o práci Artho Stefana Wittemanna trochu více: http://www.pracesesny.cz/vyklady-sn…

Asi nekrásnější představou o smyslu života se mi jeví představa zapsaná v jednom starobylém aramejském textu, kde se píše: SMYSLEM ŽIVOTA JE ROZKVÉST.

No není to krásné?