2. část , SCI-FI povídka ROZHLEDNA. - Diskuze a zkušenosti

Tento pokus o povídku, je zatím nedokončený. V této fázi nedokončenosti je povídka paradoxně nejvíce živá. Může pokračovat tisíci směry. Proto jsem dostal chuť ji sem dát právě tak jak je. "ROZHLEDNA"Ión byl fajn kluk. Když byl malým kloučkem, musel všechno prozkoumat. V pěti letech potají rozmontoval maminčin budík a nastrkal do něj několik malých obrázků. Na všech byla jeho maminka, kterou namaloval s velikánskými úsměvy. Byl to jeden z jeho mnoha vynálezů. Když totiž budík ráno „zastavil“ čas a maminka mu musela věnovat svoji rozespalou pozornost, tak budík měl v pro ni v sobě nachystaných několik usměvavých vzkazů. Máma vždycky všechno poznala, malý Ión si to alespoň myslel. Věděl, že všechno hovoří se vším. Byl proto přesvědčený, že když se maminka ráno věnuje budíku, tak se budík na oplátku věnuje mamince. A usmívá se na ni. Má pro ni v sobě mnoho úsměvů. Sám je tam přece vložil. Když začal chodit do první třídy, tak navrhnul všem učitelům ve škole, aby každý žák měl ve třídě svoji vlastní živou kytku v květináči a staral se o ni. A aby učitel, ji tam měl také. Říkal jim, že když se všichni budou každý den starat o svoji kytičku, tak to bude všechny bavit. Učitelé ho pochválili za hezký nápad, ale jak vyšli ze třídy ven, už o skvělém nápadu nevěděli. Postupně se však v 1. B začaly množit květináče. Kytky stály pod okny a děti se tu a tam za nimi ve vyučování ohlížely. Netrvalo to ani dva měsíce a kytku měl ve třídě každý. Nakonec se přidal i třídní učitel. Nálada byla ve třídě tak výjimečná, že si toho musel všimnout každý. Do půl roku měl živou kytku ve škole úplně každý. Když se deváťáci loučili se základní školou, odnášel si každý svoji kytku pod paží, stejně jako když si třeba odvádíme sebou na vodítku svého psa. Kytka byla jejich živým společníkem a přítelem. Patřila už neodmyslitelně k nim.Později mu říkali Iones koumes. Když mu bylo čtrnáct, tak si za uspořené kapesné pořídil speciální reproduktory, které mohly hrát i pod vodou. Každou středu s nimi chodíval hrát „vodním živlům“, jak tomu říkal, do nedalekého jezera. Pečlivě a systematicky rozmístil 4 reproduktory do vody a ze svého MP7 přehrávače pouštěl do vody nejrůznější speciálně upravené zvuky. Experimentoval se zvukem. Věděl, že zvuk není jen pouhá energie, ale je médiem, které v sobě nese sdělení svého tvůrce. Fascinovala jej skutečnost, že zvukové sdělení není přijímáno všemi stejně, ale že každý v něm slyší něco úplně jiného. Myslel si, že záleží hlavně na stavu Duše, jak je zvukové sdělení vnímáno. Podezříval sluch z toho, že je orgánem napojeným přímo na Ducha bytosti. Pro Ióna byl proto sluch duchovním smyslovým orgánem. Ión věděl, že takovou nebo onakou Duši má všechno. Byl přesvědčený, že vše v přírodě a na Zemi a ve Vesmíru je prostě dokonalé. A co je dokonalé, to v sobě obsahuje dokonalý plán. Pro Ióna bylo nějakým způsobem živé všechno. Nejen ryby ve vodě, ale i voda a kámen a také vše neviditelné. Proto chodil každou středu vyhrávat svoje zvuky vodě, rybám, rostlinám i všemu neviditelnému. Chtěl říci celému světu, že ví, že je všechno živé a doufal ve svém čistém srdci, že jednou … že jednou bude umět s neviditelnými světy také hovořit. Netrvalo to ani jedno léto a všimnul si, že jezero reaguje na jeho zvuky. Bylo to sice jemné a velmi rozmanité, ale BYLO TO. Když pouštěl do vody určitou hudbu, jakoby se vždy utišil vítr a zklidnily se vlny na hladině. Vždy se za krátkou chvíli objevily labutě a kachny. Když pouštěl vážnou hudbu, třeba Bacha, tak velmi často, asi tak v polovině případů, zahlédnul na nebi duhu. Když do vody pouštěl monotonní etnické rytmy a mantry, tak brzy objevil, že jak vlnky na vodě, tak i rozmístění ptáků na hladině vytváří určité vysledovatelné obrazce. Jakoby voda i ptáci tančily v obrazech a v rytmech podvodních zvuků. Když sebou vzal kamarády, aby jim to ukázal, tak nikdy neuspěl. Buď se to nepovedlo, nebo to nebyli schopni vidět, i když to pro Ióna bylo zcela zjevné. Mrzelo ho to, dokonce o sobě začal pochybovat, jestli si to celé jen nenamlouvá. Nakonec jej „zachránila“ dvanáctiletá dívenka. Chodila často kolem jezera se svým psem. Jednou ho vylekala tím, že na něj nečekaně promluvila zezadu. Nevěděl, že stojí za jeho zády. Díval se právě upřeně na hladinu a v ruce svíral svůj přehrávač. „To je ale nádherná hvězda“, zašeptala zezadu dívenka. „Ty ji vidíš?“ Zeptal se s překvapením Ión. „No jasně, všechny obrazy, které pouštíš do vody, vidím“, odpověděla Miriam. Jeho zvukově-vodní výzkum nabral nový dech a nový směr. Miriam mu s tím vydatně pomáhala. Bavilo ji to.Dnes je Ión členem vědeckého týmu. Vystudoval s červenozlatým diplomem teoretickou fyziku a stal se členem experimentálního vědeckého týmu při akademii spojených věd, zaměřeného na „aplikovatelnost teoretické fyziky“. Jaký velkolepý a honosný název. V jejich vlastní hantýrce to ale bylo pouhé další oddělení „PPP“. Důraz na aplikovatelnost teoretické fyziky znamená jediné, důraz na Prachy, Prachy, Prachy. Přesněji, jak co nejrychleji vytěžit peníze z výsledků výzkumů teoretické fyziky. Vždyť je to přeci protimluv! Teoretičtí fyzikové nesmí být stahováni k zemi kalkulem finančních výsledků. Musí umět létat ve fantazijních obrazech světa. To je přeci podstatou jejich hledání. Jednu výhodu však PPP přece jen mělo. Mimochodem, Ión sám sebe nepovažoval za skutečného vědce. Říkal o sobě, že rád bádá. Je proto badatel. A badatelem může být podle něj úplně každý. Například jedním z největších badatelů pro Ióna vždy byla a stále je jeho přítelkyně Miriam. Dnes studuje harmonickou hudbu na frekvenční Univerzitě. Její přístup ke světu je dodnes hravý a neohraničený. Hovoří se svými květinami, vytváří „zvukové frekvenční chrámy“, maluje do časoprostoru harmonickými sekvencemi … je prostě úžasná. Abych nezapomněl, výhodou oddělení „PPP“ bylo, že spoustu zvláštních nápadů mohl Ión rovnou zkoušet pomocí nejrůznějších a nejpodivnějších přístrojů. Dával konstruktérům zadání, jaké přístroje mají zkonstruovat. V dílně to pak pod dohledem Ióna a konstruktérů, vyráběli špičkoví odborní technici. Byly to všelijaké prazvláštní přístroje a udělátka. Tak tomu všichni říkali. Kromě Ióna většinou ani netušili, k čemu celá ta hromada udělátek má ve skutečnosti celkově sloužit. Tentokrát byl Ión mimořádně napjatý. V laboratoři totiž na něj čekalo jedno nově dokončené a zkompletované udělátko. Vůbec nikdo z celého týmu nevěděl, k jakému experimentu bylo vyrobeno. Jediným člověkem, se kterým celý experiment do nejmenších podrobností sdílel, byla Miriam. Ión pracoval celkem na šesti různých projektech. Tento sedmý projekt byl zatím utajeným projektem. Vlastně to nebyl nějaký další „projekt“ nebo úkol. Byl to jeho dávný sen, jeho dávná touha. Byla to tužba všech tužeb. Říkal jí PRONIKÁNÍ. Celý svůj život toužil pronikat do tajemství světa a vynášet na světlo jeho skryté tváře. Toužil spatřit neviditelné a ukryté. Toužil komunikovat s kameny, s prostorem, se včelami … Ión zašel do čajovny. Měl schůzku s Miriam. „Co je s tebou?“ Miriam ihned poznala, že něco je dnes jinak. „Brzy oslovím SEDMÉHO, dokončil jsem jej“ Tak říkal Ión onomu udělátku, které mělo hrát hlavní roli v jeho sedmém projektu. Bylo to něco jako zvláštní křeslo, či spíš lehátko, umístěné uvnitř skleněné koule. Tato koule byla vlastně dvoj-koulí. Byly to dvě téměř dvoumetrové koule vsazené do sebe. Jako dvě matrjošky. Jedna větší a druhá přesně o 999 nanometrů menší. Prostor mezi stěnami obou koulí byl vyplněný vodou. SEDMÝ byl nádherný. Měl ale samozřejmě spoustu nejrůznějších úskalí. Koule musely být vyrobeny ze speciálního boričito-karbonového skla. Bór je polokovový prvek. Pokud je v kovové konfiguraci, dosahuje bór velmi vysoké hodnoty 9,3 v Mohsově stupnici tvrdosti. Kovové vlastnosti bóru jsou další klíčovou vlastností udělátka. Na povrchu větší koule totiž Ión plánuje spustit řetězovou reakci interakcí s časoprostorovými víry fyzikálního vakua. Aby tento proces podpořil, chce Ión nabudit horní vrstvy skla pomocí organizovaných elektromagnetických polí. Tedy přesněji nejen elektromagnetických, ale také informačních polí. Proto ten uhlík ve skle. U uhlíku použil Ión atomovou konfiguraci šesterečného diamantu, shodnou se strukturou Lonsdaleitu. Poměr bóru a uhlíku se v obou koulích lišil. To bylo velmi důležité. Ión totiž plánoval navibrovat obě skleněné koule tak, aby vznikl samovolný energetický tok zevnitř koule směrem k jejímu hornímu povrchu a tam vytvořil jakousi uzavřenou statickou kapsu. Věděl však, že pojem „statická elektromagnetická kapsa“ to je pouze pojem pro převládající vědecké paradigma. On sám věřil, že pomocí enrgeticko-informační kapsy dosáhne interakce s prostorem obklopujícím každičký atom a každičkou jeho částici. Ión cítil, tedy sám pro sebe věděl, že časoprostor si osahává vše, co se v něm nachází. Neustále si jej energeticky a informačně načítá. A vše co si vakuum načte, také v sobě nadále uchovává, pracuje s tím a přenáší to. Jestli má Ión skutečně pravdu, tak v samotném holém časoprostoru jsou uloženy veškeré informace veškerého hmotného světa, a to už od jeho samotných počátků. Ión měl dokonale nastudovanou geniální práci ruského teoretického fyzika Genadije Šipova, který popisuje fyzikální vakuum jako kontinuum časoprostorových mikrovírů. Vědci už dávno vědí, že vakuum není nic a není pouhým prázdným prostorem. Vědí, že vakuum je největším klamem světa, protože toto zdánlivé nic je tvořeno částicemi a antičásticemi, které jsou na sebe tak zvláštně navázané, že navenek se pozorovateli skutečně jeví jako pouhé nic, jako prázdný prostor, jako pole nulové energie. Ve skutečnosti je však přeplněné hmotou a antihmotou. Jen ji neumíme vidět. Závěry, které plynou ze Šipovovy práce, se však moc nehodí akademickému světu a tak se jí věnuje jen minimum vědců a to ještě v jakémsi oparu utajení. Ani Ión neměl chuť nikomu vysvětlovat co je skutečným cílem sedmého projektu. Ale hlavně, Ión cítil, že je na stopě něčeho tak závažného a velkolepého, že se obával zneužití jeho případných dalekosáhlých objevů. Napřed musí sám zjistit, s čím si vlastně zahrává.Aby toho všeho však mohl dosáhnout, muselo být ještě tekuté sklo vystaveno při výrobě určitým konkrétním vibračním vzorům. Ión nechal na žhavou tekutinu skla působit určité zvukové vlny a obrazce, které sám navrhnul a to tak, aby molekulární struktura skla vytvořila zcela konkrétní krystalickou mřížkovou strukturu. Uplatnil zde svoje celoživotní zkušenosti se zvukovými experimenty v tekutém prostředí. Potřeboval, aby sklo bylo dokonalým nosičem a médiem informací. Vlastně slovo „potřeboval“, není tím správným slovem. Ión ve skutečnosti prosil strukturu skla, aby spolupracovala při jeho experimentech. Věděl, že „potřebovat něco“ neznamená v Kosmu vůbec nic, zatímco „poprosit o něco“ může znamenat vše. Toto všechno jej naučily labutě, kachny a vlnky na jezeře, při jeho neustávajícím zvukovém experimentování. Vibrační vzory, kterými působil na roztavené sklo, hovořily právě touto řečí. Byla to řeč víry, důvěry, pokory, zkušeností … nadšení … a … a lásky. Míchal stále dokolečka čaj, hleděl na Miriam a uvědomil si, že ji miluje. Vzal ji za ruku a chtěl vyslovit její jméno. Miriam zpozorněla, vnitřním hlasem uslyšela, jak chce vyslovit její jméno. „Budete si přát ještě něco?“ přerušila nádherné a neopakovatelné ticho obsluha čajovny. Rozhovor mezi Iónem a Miriam se pak opět stočil k SEDMÉMU. Popisoval jí, co vše na něm vylepšil od minulého návrhu. Právě když jí vysvětloval, jak poupravil světelné fotonové pole, kterým zapisuje informace do vody mezi stěnami obou sfér (tak říkal oněm dvěma skleněným koulím), tak právě v tu chvíli si Miriam uvědomila, že vůbec nevnímá obsah jeho slov. Všimla si, že vnímá jeho slova a věty jakou proudy energií, jako energetickou řeku s různými záhyby a vodopády, jejich barvu a chuť. Uvědomila si, že Ión září. Jasně viděla jeho azurově namodralou auru. Bylo jí to tak příjemné. V jeho náručí by dokázala prospat celé věky. Nejraději by se do ní schoulila a zavřela oči. „Ty mě neposloucháš Miriam“ řekl tiše Ión. Miriam si uvědomila, že už nějakou dobu Ión mlčí a že se zasnila. „Ale ano milý Ióne, poslouchám tě víc, než si myslíš. Poslouchám tě srdcem. Podívala se mu do očí a řekla: „Až budeš v SEDMÉM, hledej rozhlednu.“ Načež se zvedla, omluvila se a rychle se rozloučila. Odešla. Byl to vlastně útěk. Ión zůstal sedět celý zkoprnělý. Všimnul si lesku v jejích očích. To však jeho zmatenost jen umocňovalo. Věděl, že nemá valný smysl na všechno hned hledat odpovědi, nebo dokonce přímo logické odpovědi. Věděl, že některé věci je lepší nechat působit v jejich svobodě a živelnosti dál. Že je prospěšné pozorovat situaci. Život sám pak přinese další posun, nebo vysvětlení. Ve své tiché a tvořivé mlčenlivosti Ión pomalu kráčel ke své laboratoři. Teprve když usedl za svůj stůl, tak si uvědomil, že vlastně ani neví, proč nešel rovnou domů. Místo toho sedí pozdě večer v opuštěné laboratoři a nepřítomně kouká na SEDMÉHO. Vzpomněl si na slova, která na něj Miriam tak překvapivě vyhrkla. „Až budeš v SEDMÉM, hledej rozhlednu“. Ano tak to řekla. Byl zvyklý, že Miriam mívala občas vhledy do vyššího Poznání, ale vždy ho to dokonale uchvacovalo. Srdce se mu rozbušilo. Že by vyzkoušel SEDMÉHO ještě dnes večer? Plánoval si to, až bude mít připravené vše do nejmenších detailů. Zároveň však věděl, že prvek náhody, (kterou Ión vlastně nepovažuje za žádnou náhodu), hraje důležitou roli při objevitelských cestách. Rozhodl se, že poslechne hlas vnitřního nutkání. Dva roky. Dva roky pracoval Ión na výrobě sfér. Obě koule byly vlastně dvě a dvě polokoule. Dvě horní a dvě dolní. Jinak by se do nich nedalo nastoupit a ulehnout do zvláštního pololehátka. Po vstupu se obě sféry musí opět přiklopit. Hlavní potíž je však v tom, že styčné plochy sfér na sebe musí dosednout absolutně dokonalým způsobem. Kdyby byly pouze mechanicky opracovány, byť sebepřesněji, SEDMÝ by nefungoval. Trvalo dlouho, než se podařilo Iónovi zajistit přenos vibračních informací z jedné polokoule do druhé. Jednu polokouli napřed museli technici dokonale opracovat s co největší přesností úzkým vysokotlakovým vodním paprskem. Dlouho se to však nedařilo. Nakonec Iónovi bleskla hlavou spásná myšlenka. Vodní paprsek sice svým hypervysokým tlakem řezal dokonale přesně, ale chyběla tam informační vazba s materiálem skla. Ión tedy napřed informačně působil na vodu řezného nástroje konkrétními vibračními vzorci, které odpovídají krystalické struktuře boričito-karbonového skla. Voda přijala tuto informaci. Krystalická mřížka vody se tak stala nositelem potřebných informaci. Díky hypertlaku vodního paprsku byla povrchová struktura skla v opracovávaném místě roztavena a díky tomu přejímala od vody potřebné vibrační informace. Bylo to úžasné. Povrchová vrstvička nebyla pod elektronovým mikroskopem nijak chaoticky zvrásněná, jako u běžného mechanického opracování. Vypadalo to, jakoby se struktura matriálu skla pouze rozestoupila, nebo rozepnula. Mřížka byla na povrchu plně symetrická a uspořádaná. Bylo to fantastické. Už jen samo o sobě to klidně mohlo být objevem desetiletí. Iónovi však dělal starost povrch plochy druhé poloviny sféry. Stejný postup zde totiž nemohl uplatnit. Po dosednutí ploch by na sebe dosedly sice dvě dokonalé mřížky, ale byly by vůči sobě v nedokonalé pozici. Takto se prostě dokonalý přenos informačního toku nedařilo zajistit. Nakonec se však Iónovi podařilo vyřešit i tento těžký oříšek. Pomohla mu opět Miriam. Jednou mu hrála na svůj oblíbený celostní zvonkový melodický nástroj a prohodila: „cítíš, milý Ióne, jak tóny a frekvence této nádherné hudby působí na celý povrch tvého těla a jak jím prostupuje do hloubky? Hudba zvonů promlouvá až k samotné Duši“ Ión si znovu uvědomil, jak přenádherná je moc zvukových vln. Ale nebyl by to Ión kdyby … Co takhle, kdyby se mu podařilo dostatečně nahřát horní vrstvy opracované plochy druhé polokoule a současně na nahřátý povrch působil zvukovými vlnami odraženými od povrchu první polokoule … samozřejmě, že frekvence zvuku by musela odpovídat frekvencím mřížky skla … tak by se tuhnoucí struktura povrchu druhé polokoule přizpůsobila povrchové struktuře první polokoule. Bingo. Jednoduché, čisté, dokonalé. Myšlenka to byla sice krásná, trvalo však téměř další rok, než se ji podařilo uskutečnit v potřebné kvalitě.A teď po všech těch úskalích, stojí před SEDMÝM a prohlíží si jej. Kolik jen touhy a nadějí se v něm zrcadlí. Už jen prosté přiklopení horní polokoule na dolní je velkým dílem samo o sobě. Bylo totiž potřeba zajistit, aby na sebe dosedly molekulární mřížky materiálu obou polokoulí naprosto přesně, tedy doslova s molekulární přesností. V tomto případě Ión opět uplatnil účinkování neviditelného média. Při finálním přibližování nechal do prostoru mezi dosedacími plochami polokoulí vhánět vzduch, aby tím vytvořil tenký vzduchový polštář, na kterém horní polokoule v podstatě plavala. Na obě polokoule přitom působil zvukem a to takovým způsobem, aby kmitaly zcela synchronně a koherentně. Postupně snižoval tlak vzduchu ve vrstvičce vzduchového polštáře, až nakonec vibrující mřížky skel obou polokoulí vytlačily poslední molekuly vzduchu a dosedly na sebe v dokonalé souhře. Proces dosedání musí být velmi jemný a pomalý, ale výsledek stojí za to. Spoje obou polokoulí jsou dokonalé. Jakoby materiál skla ani nebyl nikde přerušen. Jakoby skládanka zapadla sama do sebe. Polokoule tak vytvořily jednu sféru, ve které se potřebné vibrace a informace přenášejí volně a bez narušení. O zbytek se už postará vodní tekutý krystal. Informačně ošetřená voda v mezivrstvě mezi oběma kulovými sférami. Křeslo uvnitř sféry jakoby vyzívalo Ióna, pojď, pojď a nasedni. Ión cítil, že to udělá. Rozhodl se. Provedl všechny potřebné přípravy. A ještě než vykročil směrem ke sférám, sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhnul malou dřevěnou sošku Buddhy. Byl to talisman od Miriam. Nechtěl být sám, až bude „tam někde“. Do deníků uvedl datum, čas, pozici a veškeré další potřebné údaje. Bylo 22h 14 minut. Nastoupil, ještě jednou se rozhlédl dokola, zhluboka se nadechnul a spustil odpočítávání sekvencí uzavírání sfér. Všechno šlo hladce. Veškeré kontrolky a hlášky palubního i laboratorního počítače hlásily normální stav. Obě sféry se uzavřely. Mezi stěny sfér byla vpuštěna voda. Ión ji nabíjel informacemi, které by nejraději před akademickou radou zamlčel. Kromě technických a technologických informací do ní vnášel také osobní informace o pokoře, o vděčnosti, o lásce. Nahrával do ní také koncert Miriam, když jednou hrála jenom pro něj. Ión je přesvědčený, že informační kapacita vody je neomezená. Ošetřoval proto informačně vodu vším, co považoval za prospěšné. Slunečními paprsky, měsíčním svitem, ušlechtilými minerály, vystavoval ji energetickému působení včelího úlu. Bylo toho opravdu hodně. Jako poslední zápis zvolil modlitbu. Až se usadí a nechá běžet automatiku, pomodlí se. Počítač oznámil klidným a nezúčastněným hlasem, že je vše připraveno. Bylo tak zvláštní. Za chvíli se měl uskutečnit experiment tisíciletí a počítač oznamoval tento pokus nových obzorů lidstva, jako byste si měli v autobuse cvaknout jízdenku. Iónovi bušilo srdce. Uklidni se, uklidni se, nebo to pokazíš, říkal si Ión v duchu. Opatrně ulehl do lehátka. Vybavila se mu přitom vzpomínka, jak se jednou málem zabil na motorce. Jel tehdy velmi rychle. Myslel si, že se už nepůjde vyhnout srážce a že zemře. Pamatuje si velmi dobře, jak mu v tom nejkritičtějším okamžiku, rychlostí blesku, zmizela životní realita. Místo havárie, byl najednou někde a tam někde se kolem něj zobrazoval celý jeho dosavadní život v jednotlivých scénách, obrazech a sekvencích. Jakoby bez ladu a skladu. Chronologie nehrála žádnou roli. Zde byl v kočárku, tu zase teenagerem. Vše se točilo kolem něj, jako v nějakém bezčasovém víru. Nejen, že scény viděl. Také je prožíval svými emociálními a energetickými těly. Ten vír událostí byl přímo jeho součástí. Nevěděl v tu chvíli co se děje a proč se tak děje, ani co se po něm chce. Jen stál a prožíval sebe sama napříč časem. Všechny obrazy vnímal a prožíval najednou, jakoby v jediném bezčasovém okamžiku. Ión se zamyslel, proč se mu ta vzpomínka vynořila právě teď. Asi to nějak souvisí s tím, co se nyní chystá provést, pomyslel si. Možná to bude stejně nebezpečné a riskantní, jako tehdy, když se málem na motorce zabil. Vyvázl s takovým štěstím, dokonce bez jediného škrábance, že tomu sám odmítal uvěřit. Už nikdy nejezdil tak riskantně jako dřív. Anebo si na to teď vzpomněl, protože se mu skutečně podaří proniknout do nějaké kosmické knihovny informací či snad kosmického vědomí? Uvnitř sféry se ozval jemný zvuk. Automatika právě spustila kmitočet 432 Hz. Tato frekvence je veledůležitou součástí celého experimentu. Je nutné přivést sféry do stavu harmonie s Vesmírnými nosnými vlnami. Právě kmitočet 432 Hz vibruje na principech přirozených harmonických vln a spojuje vlastnosti světla, času, prostoru, hmoty, gravitace a magnetismu se vším živým. A jak zjistil Ión při svém celoživotním zvukovém bádání, rovněž působí na DNA a na vědomí. Už to začalo, blesklo mu hlavou. Snažil se maximálně uvolnit. Pomodlil se sice jen krátce, ale upřímně. Uvědomoval si, že riskuje a vůbec ani netušil, zda má právo na takový experiment. Ve svém srdci řekl Stvořiteli, že jestliže překračuje hranice, které jsou lidstvu povoleny, tak že přijímá vše, co se stane a že z toho nebude nikoho obviňovat, dokonce ani sám sebe. Řekl mu také, že miluje život a celé Stvoření a že možná právě proto nyní leží v SEDMÉM a děje se to, co se děje. Sliboval sám sobě, že nezahořkne, i kdyby se … nedopověděl si to slovy. Pocit byl mnohem výmluvnější. A také Miriam miluje. Miluje ji. To také musel říct Stvořiteli. Modlitbu zakončil tím, že ji celou v duchu zarámoval do čísla pět, symbolizovaného pětiúhelníkovým zlatým rámečkem. Byl připravený.Kdyby někdo pozoroval spouštěcí fázi, zřejmě by nespustil ze SEDMÉHO oči. Nádherná třpytivá koule, v níž proudí třpytivá voda ozařovaná fotonovým polem a holografickým promítání s laserovými zápisy. To vše je nádhernou pastvou pro oči. Jakoby se polární záře rozlila uvnitř laboratoře. Trvalo dvacet minut, než se vnější povrch sféry energeticky nasytil statickou kapsou natolik, že dosáhl 99% procent požadované vypočtené hodnoty. Až dosud tedy šlo vše hladce, přesně podle Iónových představ. Sféry vibrovaly dokonale synchronně jak na molekulární úrovni, částicové úrovni, tak i na úrovni biopole. Pomocí techniky Kirlianova zobrazování mohl Ión pozorovat stav biopole uvnitř sféry. Zbývalo už jen dodat poslední energetické procento a děj se vůle Boží.Podle jeho výpočtů bylo k dosažení posledního procenta zapotřebí mnohem více energie, než kolik se uvolní při výbuchu jaderné bomby. Teoreticky byl tedy jeho pokus nesmyslem. Ión však věděl, že věci se mají úplně jinak. Neexistují žádné rovnice popisující schopnosti psychických, duševních a duchovních sil. Přesto ty síly zde jsou. Běžně přece říkáme, že na něco psychické síly máme anebo nemáme. Ión byl žákem tibetského učitele Nancaná Giampo. Hledal u něj životní rovnováhu a rozvíjel duchovní síly. Na vlastní oči zažil, jak jeho mistr „porušoval“ zákony gravitace. Věděl tedy přímo z první ruky, že energie je k dispozici dostatek. Otázkou však je, zda se mu skutečně podaří tuto energii také uvolnit a správně nasměrovat.Cílem Iónova experimentu je … malý moment, … Ión uviděl Miriam. Kde se tu vzala? Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Miriam tu fyzicky není, že není v laboratoři. Přesto ji vidí. Ne sice moc ostře, ale vidí. Jakoby její obraz samovolně vznikal na stěnách sféry. To Ióna rozrušilo. Srdce mu bušilo ještě více. Usmál se na ni. Věděl, že informační pole začalo pracovat a ožilo svým vlastním nekontrolovatelným způsobem. Cílem experimentu je dostat se do interakce s vakuem, s jeho mikro-časoprostorovými výry. Pokud se to podaří, tak by to mohlo celou sféru přenést do té oblasti informačního pole vakua, které bude v harmonii, či v rovnováze s převládajícím informačním polem uvnitř sféry. Snad. Uvidíme, tedy Ión uvidí. Ano snad. Iónovi dávala smysl představa, že se sféra ocitne v oblasti rovnováhy mezi informačními poli vnitřku sféry a vakuem. Jenže nevěděl, co to znamená ve skutečnosti. Zda je rovnováha dosahována shodnými kvalitativními parametry, anebo právě naopak nulováním protichůdných hodnot? Anebo úplně jinak? To nevěděl. Znal ale zákon lásky od svého učitele. A ten ho naplňoval klidem. K naplnění Ducha Vesmíru dochází tehdy, když nezištně pomáháme druhým, pracujeme na sobě a přitom z toho všeho máme radost. Tehdy se celý Vesmír spojí, aby byl nápomocen. Iónovi stále bušilo srdce jako o život a právě ve chvíli kdy si uvědomil toto nejvyšší Poznání, jak tomu sám říkal, začal mít mžitky před očima. Celý obraz se mu jakoby propadal někam do hloubky, třepal se a tříštil se. Ztrácel povědomí o tom kde je nahoře a kde dole … Na chvíli měl pocit, že možná umírá, anebo že se rozpouští. V jediném okamžiku vše náhle vybuchlo. Vše zmizelo. Doslova. Kdyby někdo stál v laboratoři, asi by se divil. SEDMÝ zmizel? Anebo tam stále je? Byl tam a nebyl tam. Přesněji řečeno tam byly vakuové otisky všech hmotných částic. Tedy obraz byl normálně vidět, byl ale jiný. Nelze dobře popsat, v čem byl jiný. Schází zde slova. Jakoby byl průhledný, nebo co.A Ión? Když se mu pomalu a opatrně navracelo vědomí po onom nečekaném výbuchu, uvědomil si, že je celý a že je v pořádku. Jen okolí nebylo jako dřív. Svoji vlastní sféru i sám sebe, viděl úplně stejně podivným způsobem, jako byl vidět SEDMÝ zvenčí. Nedokázal zprvu rozlišit, co ze své sféry vidí tam venku. Bylo to podivné. Nesmírně silné všeobjímající světlo, avšak vůbec neoslepovalo. Zářilo jakoby zevnitř sebe sama. A prostor jako by byl z průhledného chvějícího se tekutého nic. Měl pocit, že to nic je něco tekutého. Žádné konkrétní kontury však neviděl. Upřel tedy svůj pohled na jeden bod nebod kdesi za sférou a začal na onen bod meditovat. Použil meditační metodu, kterou ho učil jeho mistr. Její podstatou je uvědomění, že vše co hledáme a vše co žádáme, již je uvnitř nás samotných, nikoliv tam někde venku. My sami jsme přece kouskem Boha. Pokud se to podaří, tak se i ten bod tam někde venku stává bodem uvnitř nás. To vyvolává vlnu harmonických pocitů. Tuto vlnu potom opatrujeme a v zameditované mysli šíříme kulovitě kolem sebe dál a dál do prostoru, až obejmeme celý Kosmos. Potom není rozdílu mezi Kosmem a meditujícím. Avšak účinek, který přinesla meditace tentokrát, překonával všechno, co Ión doposud kdy zažil.