Posbírám všechny Tvé slzy a schovám je do rukávů sváteční košile. Až půjdeš na bál,vysypou se jako třpytivé kamínky dámám pod taneční střevíčky.Přeji si,abys už nikdy neplakal.Všechny Tvé bolesti svážu do uzlíčku a půjdu s ním na místo,kde bydlí Bůh. Poprosím pokorně,aby je proměnil ve vítr. V lehounký vánek,který se proběhne světem. Na vodách udělá vlny,rozdmýchá oheň,zaplete se dívkám do vlasů a zašustí v korunách stromů.Přeji si,abys už nikdy necítil bolest.Do dlaní vezmu Tvůj strach a jedním kouzlem ho proměním v klubíčko provázků. Tisíce barev,tisíce uzlíků,tisíce nití spletených v jedno. A prvnímu kotěti,které potkám,ho dám na hraní. Vidíš,jak je šťastné?Přeji si,aby ses už nikdy nebál.Na cestu,po které jdeš,vysázím stovky malých sluncí. Těch žlutých květů,které každé ráno obrací svou tvář k Bohu a večer klopí svůj zrak k zemi. Budou tam,abys nezabloudil. A kdyby přeci jen - je tu moje ruka. Pro Tebe.Jeden kousek v mém srdci je propojen s Tvým. Zachvěje se při vzpomínce na Tebe,rozlije teplo do mého těla,úsměv na moji tvář a pocit štěstí do mé duše. A kdyby cokoliv se dělo,nikdy už z mého srdce nezmizí,vždycky v něm bude,vždycky v něm budeš TY.A já Ti za to děkuji
Nuna
» Marhon
Jsem o tom přemýšlela,ale je to spíš srdíčkovej prožitek než literární počin. Tak aby v téhle kolonce diskuzí nebyly jen ty retardofilie,ale taky něco "normálního"