můžete mi poradit ve vztahu - Diskuze a zkušenosti

kedarda není to normální!
Normální je pokusit se vyjít maximálně vtříc tomu, po čem toužím, i kdyby to nikde jinde normální nebylo!!!
Ví on, jak moc vážné téma to pro tebe je?
Máte vůbec komunikaci? Nechce tě milovat, tak to si s tebou určitě alespoň povídá, chodí s tebou na procházky, ke známým a sem tam si zatančit apod, viď? Asi ne...
Nechce tě milovat, ale to tě jistě apsoň často pohladí a vypráví ti o svých snech, pocitech, o tom, co ho v práci zlobí, viď?
Asi ne...
Nechce tě milovat, tak to tě jistě miluje...

V tomhle "duchovním pokojíčku" sice narazíš na vulgarity minimálně, ale zato je to tu nesmiřitelně přísně upřímné. Buď taková i k sobě - aspoň na chvíli a představ si sama sebe po dalších dvaceti letech takto strávených

Přeji mnoho odvahy

kapka růžové » kedarda ...tomu říkám názor ...

Scotty_01 » kedarda O nic jiného než o pravdu a upřímnost nestojím,
jinak by to asi ani nemělo smysl.
S tou upřímností sama k sobě, víš je to docela těžké, protože ono mezi tím co si myslíš a tím co je pravda může být tisíce možností, v tomto případě jich samozřejmě může být několik málo, ale ne jen jedna.

Já bych hrozně ráda přijala pravdu od něho, protože jedině na ní se dá stavět, ale bohužel, ale taky ho mám ráda a říkám si, co když já si tu svou pravdu určím, postavím se k tomu nějakým způsobem a ono to je třeba úplně jinak.

kedarda » Scotty_01 možná je lepší život, do něhož pustíš trochu toho extrému než život na nic. Třeba příliš toužíš vlivem zkušenosti s rodiči po extrémně neextrémním životě

kedarda No prostě: Jseš tu dobře - tady je to samý odborník na vztahy, především pak ti, co v tom sami plavou Tak třeba já

Pravda ve vztahu. Normálně bych letěl založit novou diskuzi, ale tvůj příspěvek mi tolik připomněl sebe sama, že ti chci odpovědět zde.

Ano, znám to. Máš sice svůj svět, své názory a vlastní poznání, pak máš také takové to samovolné tušení toho snad správného, co dosud nevíš určitě...
Jenže je tu vztah, který tě potřebuje celou, protože v něm celá jsi a tak tě třeba i pohltí, pokud si vlastními názory nejsi jistá - totiž, když nejsi tak docela celá, celistvá. A kdo z nás je? Někdo víc, někdo méně a podle toho tě i vztah méně nebo více ovlivní.
Pokud tě partner miluje, bude hledat a stavět s tebou a bude tě podporovat v dalším procesu tvého vývoje, který je nutné začít stavět na tom, na čem jsi skončila, dokud jsi byla sama. Takový partner ti bude průvodcem.
Nebo, když tě miluje a je schopen empatie, ale nemá sám odvahu, nebude tomu alespoň bránit a bude se jen zajímat bude tvůj svědek.
Nebo, když není schopen empatie a nemá odvahu, ale pořád tě miluje, nebude to sice pozorovat, nebude se aktivně zajímat, ale vyslechne tě a stejně se bude zajímat když ne o průběh toho, co zažíváš v sobě, tak alespoň o výsledky, o ty zřetelnější úkony, úspěchy a neúspěchy na cestě, bude to obyčejnej chlap, co tě má rád.
Pokud ho nezajímá samo od sebe, že máš nějaké potřeby a neví, že mocně trpíš a tvůj ohleduplně zmiňovaný strach je vlastně jen nepřiznaná hrůza, pokud se jen všemožně ze strachu snažíš nacházet a vidět lásku ve všem tom ostatním, co zbývá, jestli on jako PRVNÍ nechodí za tebou s tím, že je to JEHO problém, který mu nedovolí cítit touhu jestli on nepřijde jako první (!) s mučivou obavou, aby sis nemyslela, že tě proto nemá rád..., jestli ho nenapadne, že by tě proto mohl i ztratit... mohl by to být jen falešný přihlížeč toho, jak zestárneš a zemřeš.

Vztah tě pozře v dobrém i zlém. Tak nějak jsi najednou odkázaná i na partnerovy pravdy a on na tvoje. I tam, kde s ním nesouhlasíš a třeba to i on přijme, stejně tě jeho původní odmítavý postoj nějak ovlivní. Což teprve, když ty přijmeš názor jeho. Ve vztahu je velmi těžké ponechat si původní, nepoznamenanou osobní pravdu - tak těžké, že je to téměř nemožné - co to tu kecám: je to nemožné... Kdo si dokáže ponechat bez zapochybování svůj názor i přes výslovný přímý nesouhlas partnera, už jen pro to můžeme uvažovat, že vlastně ve skutečnosti nemiluje... a to, že se s tebou nemiluje, je o něčem víc než jen o rozdílnosti názorů.
Milovat znamená přijímat - z toho plyne úplně všechno...

Mě se stalo, že cca po 10ti letech partnerství mi partnerka řekla na dotaz, "proč už se nelíbáme", že to přece patří zamilovaným a mladým a tak, ale že nám už je ...cet a přece nebudeme blbnout jako malí. A já se líbat chtěl a chci a potřeboval jsem to a potřebuji to, nevím, je mi petačtyřicet a ještě nejsem dost dovylíbaný.
Jenže tenkrát jsem byl postaven před soud, jehož výnos byl předem jasný. A bál jsem se toho výnosu. Nuže, nelíbal jsem. Nezdálo se mi to, jasně že ne, člověk ani pak neztratí kontakt se svou pravdou hned, ale má ji jen uvnitř a to už je jako by ji neměl. No a po čase ale ten kontakt můžeš ztratit - na vědomé úrovni. A to neznamená nic míň, než že ztrácíš sama sebe. A když ztrácíš sebe, ztrácíš svůj život a když nežiješ, nejsi tu s námi pro nás, pak jsi nám i tvým dětem tady stejně na prd. (pardon)

Jsou momenty, které jsou mimo vztah nepoměřitelné, neposouditelné. A není to zdaleka jen o líbání nebo prostě jen o intimitě vztahu. A nepomůže rada kamarádek, maminky, tatínka, kurátora ani prokurátora. Máš jen svůj názor a když ten nesouhlasí s tím jeho, není JAK s tím svým dál pracovat, jak jej použít. Tvůj názor, pravda - to je forma energie a tu posléze odkládáš do kouta, eventuálně ji deformuješ a okleštíš, aby směla přežít v přítomnosti.
Je bezpodmínečně nutné o každé své pravdě umět zapochybovat stejně jako pokusit se ji bránit a pokusit se najít něco pozitivního i na pravdě nesouhlasícího partnera, ale to samé má dělat přeci i on, jinak je vztah ztracený!
Nejhorší případ je, když partner svoje pravdy považuje předem za přijaté, je bez pochybností a tvé pravdy ho zajímají jen okrajově a přesto ! si ponechá jistý prostor pro manévrování se svými pocity - prostor, který označuje za lásku a tu z tohoto prostoru třeba lze i cítit pronikat ven. Pak tě manipuluje a necháváš se manipulovat a tvé já se rozpadá na čím dál více čí dál menších žonglujících míčků. Nejsi-li celistvá, pak tě takový vztah spolkne ne v dobrém, ale ve zlém.
Samozřejmě není možné neustále o všech svých bolestně nalezených pravdách pochybovat, ale je možné žít stále více tak, že na výsledku rozhodování má stále menší podíl jedna jediná pravda... a to je pak jedno, čí byla
A naopak ideální je, mají-li oba ještě povědomí nějaké vyšší pravdy než je ta jejich. Taková vyšší pravda bazírování na nepřipuštění osobní pravdy druhého vylučuje.

Ovšem pozor na partnera, který takové "vyšší" pravdy sám vytyčuje, aniž sám hledá. Například moje poslední partnerka byla velmi na ostří nože, když jsem přiznal, že cestou pro syna jsem od bývalé družky přijal do ruky mezi dveřmi řízek... já vím, není to pěkné , hotová podpásovka, ba chápu, vážně chápu její pocity, ale dlužno podotknout, že moje partnerka byla nejen vegetariánka, ale že častěji vůbec nevařila než vařila a když, tak většinou jen polévku. I když vařit neuměla, měl jsem její polévky přesto rád a srdnatě jsem jedl i to, co její děti odmítly jíst podruhé. Leč po několika týdnech (a několika následujících měsících) zcela bez masa a často i bez zeleniny, prostě často bez doma vařeného jídla, takové lákadlo jako řízek... no, zkuste pochopit také mne. A teď finále: Po statečném mnohonásobném boji o to, zda smím s bývalou družkou usednout vedle jejího manžela a od obou takto přijmout talíř aniž by to mělo znamenat něco nehativního vůči mé partnerce, jsem se pokusil přijmout pravdu partnerky a po nějaký čas u bývalé družky, kam jsem chodil pravidelně pro syna, jsem si nedal ani kafe. NESTAČILO to... Partnerka argumentovala, že to je sice hezké, ale že mám já sám vědět, že to "tak být nemá" a je pro ni nepřípustné ! už pomyšlení, že kdesi ve mě je stále pravda, říkající, že v tom nic nemorálního nevidím, že jsem tedy nepřijal její názor celý beze zbytku za svůj. Tehdy jsem rezignoval a začal si u bývalé zase to kafe dávat... Nechtěl jsem si dát tak snadno vytyčovat vyšší pravdy.

Od chvíle, kdy jsem se přestal pokoušet líbat do chvíle, kdy jsem si před sebou uhájil názor, že "darovanému řízku na sukni nekoukej" uplynulo cca 10 let. Tolik práce mi to dalo Má nová pravda není moc přjemně přijatelná pro mou budoucí partnerku, vím, ale bude-li mě tato milovat, doufám, že mi jednou za čas vrazí do ruky řízek ona a já rád znovu o svých pravdách zapochybuji

Co chci říct, Scotty, jsi tu sama za sebe. A to i s takovými pravdami, které nejsou třeba pod fousy širšímu okolí. Sama jsi se narodila a sama zemřeš. Když ti budou trhat zub, bude to jenom a jenom tvoje bolest. Můžeš mít sebehlubší vztah, ale budeš v něm především ty - ty sama. Čím víc budeš sama sebou, tím víc máš co nabídnout, tím víc můžeš sdílet a tím větší máš hodnotu pro partnera. To zní hezky, ne? Jenže obráceně to platí také: ...

Jo a jinak, beru, že manžel může mít nějakou potíž, o níž zatím nemáš páru a pro kterou TO nejde..., a dokonce si dovedu představit, že v takovém případě se může bát a nevědět, co s tím a tak o tom nechce ani mluvit tak si takový pár může nějakou dobu žít, ale jestli si nedělá starost o tvé pocity, jestli se sám k tomu nevyjádřil (což nemohl dostatečně, to bys nám tu nepsala o svém problému), hmmm, lze uvažovat o tom, že sex není to nejdůležitější, ale jestli ne sex, pak tedy už jen a jen !!! vaše pocity - nic důležitějšího už nemáte - a neodvolávej se na dítě - vaše dítě znamená pro daný problém totéž co hodnota živého pocitu, nic víc nic míň, a tedy pak nenalézt odvahu chtít s tím opravdu něco udělat... je sebemrskačství a sebezatracování, sebepošlapání a sebeodsouzení a tím svému dítěti věnuješ beztak jen návod jak prožít nešťastný život v poutech závislosti na něčem, co je skrz naskrz jen strachem a bolestí. Což takhle dát svému dítěti naději, že má právo hledat skutečně to, co doopravdy chce (zodpovědný pokus přijmout to, co nechceš, máš, zdá se, už za sebou)

Tak nějak tu vytanulo, že bys měla zvážit případnou rozluku a toho se bojíš možná ještě víc než života bez lásky. Jenže tu nikdo neříká, že se rozejít musíte. Ty "jen" máš najít odvahu a odhodlání jít blíž sama k sobě - s tím, že dokážeš !!! unést i tak extrémní představu... rozchod... a teprve pak snad k tomu ani dojít nemusí, ale svůj problém nikdy nezměníš, když tuto odvahu nenajdeš.

Víš, říkám tu to, co bych sám potřeboval více cítit - druhému se radí mooooc pěkně

a hlavně - dej si pozor na naše pravdy - opět je tu jen jedna jediná důležitá: ta tvoje

a všimla sis? Jsem jeden z těch, kdo vytyčují ty tzv. vyšší pravdy - přinejmenším se jich tu dotýkám - a na takové obvzláštního bacha - myslím to vážně

Kiára.. » kedarda Moc hezky napsané...

K tomu řízku bych podotkla, že tvoje partnerka nebyla zrovna moc praktická, já vždycky říkám, co sníš na návštěvě, to doma ušetříme, tak si klidně dej..

Scotty_01 » kedarda "mohl by to být jen falešný přihlížeč toho, jak zestárneš a zemřeš."

To mě tedy vyděsilo.


To si napsal trefně - ztrácíš sama sebe, tak to je. Ano, pomalu a jistě člověk ze strachu začne ztrácet sám sebe

"Nejhorší případ je, když partner svoje pravdy považuje předem za přijaté, je bez pochybností a tvé pravdy ho zajímají jen okrajově a přesto ! "
- ano mé pravdy ho nezajímají. Co když prostě jenom je a není toho ani schopen, myslím ten druhý, víš , jak to myslím ?

kedarda » Scotty_01 Měl jsem to tak s vodnářkou - \"nesnesitelná lehkost bytí\"
Ona si jen tak vedle mne byla, aby mi zrcadlila mou citovou závislost - já ji miloval, chtěl milovat, i kdybych ji nemiloval a nutil se ji milovat a nedokázal si představit, že bych směl pomyslet, že ji nemiluji. Tak ona si tak vedle plula, celá nezávazná, vodnářka jak poleno , neuchopitelná, jakoby nezranitelná, bez iluzí, proti mně tak dospělá a samostatná, zaměřená na život a na sebe a já zaměřený na ní... věznil jsem se v tom vztahu sám.
Možná i ten tvůj podobně \"jen tak je\", ale proč to tak má a zda to je doopravdy nebo trvalé, to se dnes nedovíš. To totiž není důležité, jen tím upínáš svou pozornost na něj. Zaměř se na sebe!
Máš ho ráda. Velmi jej omlouváš. Jevíš se tak nějak \"velmi v klidu\" na to, co podle mne prožíváš - respektive neprožíváš... Možná... je to maska a v podstatě bys mu, kdoví, nejraděj zazlívala naopak víc než mu náleží. Aspoň na chvíli. Možná bys mu (tajně) ráda tuze ze srdce ráda s gustem vynadala - směle a svobodně, bez ohledu na to, zda by argumenty měly pravdivý základ a musela je nějak obhajovat - jen tak si pustit proudnici na špacír...
Nevím, třeba je to jinak, ale vždyť mezi vámi musí někde... v tom klidu lásky k dětem a tak... být strašlivé, ukrutné napětí.
Klidně půl roku? A kdybys do toho sem tam přeci nešťouchala, třeba i rok? Cítím s tebou. Zažil jsem to s vodnářkou. (Dobře mi tak)
A nedávno jsem zažil, že jsme se sice s partnerkou milovali často, ale ona se mne téměř nikdy vědomě nedotýkala. Přestože sexu bylo dosti, i tak to bylo velmi bolestné. Musíš v sobě mít hromady smutku a sebepochybování, no, jestližes to dopustila, potřebuješ si ubližovat jako náhražku za naplněný vztah. Asi tím pokračuješ za ty extrémní rodiče, kteří ti také lásku žádnou nenabídli.

kedarda » kedarda jaképak "zkusím to téma znovu otevřít"?
To téma je otevřené, jde o to, aby se mu přestal vyhýbat. Ne sexu, ale tématu. Neříkej o co jde, ať si vybere den a chvíli on, posaď ho, jako bys mu měla říct, že jsi zažádala o rozvod a řekni mu NAPROSTO VŠECHNO, co nám a vyvaruj se pro tu chvíli propadnout pocitům lásky. To je vše, ostatní nech na něm. Ty jen chceš buď tělesnou blízkost nebo alespoň přesvědčivě !!! zažívat, že ho to mrzí EVIDENTNĚ víc než tebe.
Chceš to? Chceš se milovat - být milována? Nebo chceš po zbytek života unikat do kompromisů, které u vás neznamenají něco uprostřed, ale čirou samotu. Hele, mít sex jednou za půl roku - to zvládá i středně nadržený chlap, co žije naprosto sám a moc se o to nesnaží - teda pokud není alkoholik a nemá všechno v paži.