Miluji paní Zimu, poněvadž si veškeré hmyzáctvo dává šlofíka a neleze mi do čaje, do piva a pod peřinu. Jsem ten, co trhá mouchám křidýlka a napichuje je na párátka a vystavuje v okně, aby ostatní věděly, jak skončí, když se mi budou motat před monitorem. A na druhou stranu, není nic uklidňujícnějšího, než lehnout si metr či dva před úl a poslouchat víření medonosek, které nám shání něco dobrého na zub, do medoviny a do medového piva. Ležíme si tak s tchánem a on říká "vychutnáváme si ten POCIT“. "Jaký pocit?“ nechápavě hledím na včely, které zrovna vylezly ven a chystají se k odletu. A tchán povídá: „Ten pocit, že máš ve čtyřech úlech MILION ZAMĚSTNANCŮ a KAŽDÝ JE PILNÝ JAKO VČELIČKA“. Musel jsem utéct, protože jsem se začal nahlas smát a to ty včelky nasralo...