...čím dál víc nad tím přemýšlím. Slyším to ze všech stran a v podstatě si začínám říkat, že už třeba období hezkých vztahů je nenávratně pryč. Lidi se mění, každý si chce žít jen sám za sebe a pro sebe. S kýmkoliv mluvím, řekne...mám přítele, ALE...a za tím ale nastane dlouhý výčet problémů které jsou jasnou známkou toho, že to nefunguje. Proč to tak je ? Chlapi, kteří jsou single řeknou, že nemají přítelkyni, jen kamarádku, na občasné pěkné chvíle...Kam zmizela potřeba být tu jeden pro druhého, stát při sobě, pomáhat si...Jistě existují jedinci s tvrdším jádrem, kterým to takhle vyhovuje...ale přeci jich nemůže být tolik? Já například, umím být sama, s tím nemám problém, někdy mi to ovšem připadá jakou z nouze ctnost. V podstatě mi to přijde nepřirozené...lidi žili vždycky v párech, je to myslím od přírody normální... kde je srdce, láska, city ? Tohle všechno ?Vím, doba se změnila, jsou tu roky, kdy si vesmír v podstatě žádá samostatných jedinců...ale myslím, že v trochu jiném smyslu slova.Budu šťastná, když mi tu aspoň pár z vás napíše, že se pletu
Iwetka :-F
Někdy si řikám, že se kolem mě motá až moc lidí, které hezké vztahy nemají. Ale když se podívám na sebe a třeba na svoji babičku a moji mamku s taťkou musím si říct, že existují hezké, a nejen hezké, ale i krásné vztahy. Kupříkladu moje babička už je necelé 4 roky vdovou, ale stále chová dědu v paměti, jako hodného člověka, opravdu se milovali až do konce, byť jako každý měl děda svoje "mušky" (byly malé ). A moje mamka má mého taťku ráda a má s ním hezký vztah, který trvá už přes 22 let. A kdybych měla k mým hezkým vztahům připočítat i sourozenecký vztah s mým bráchou, tak je to pěkný počet. A nakonec musím zmínit ještě svůj v podstatě skoro 4letý vztah s mým přítelem, který spolu vedeme na dálku, protože nás pracovní a studijní okolnosti nutí být každý jinde, ale neznamená to, že nemáme mezi sebou krásný vztah. Možná bych řekla, až někdy vyzrálejší než lecjaký můj vrstevník. Krásné vztahy na velmi dlouhou dobu existují.