...čím dál víc nad tím přemýšlím. Slyším to ze všech stran a v podstatě si začínám říkat, že už třeba období hezkých vztahů je nenávratně pryč. Lidi se mění, každý si chce žít jen sám za sebe a pro sebe. S kýmkoliv mluvím, řekne...mám přítele, ALE...a za tím ale nastane dlouhý výčet problémů které jsou jasnou známkou toho, že to nefunguje. Proč to tak je ? Chlapi, kteří jsou single řeknou, že nemají přítelkyni, jen kamarádku, na občasné pěkné chvíle...Kam zmizela potřeba být tu jeden pro druhého, stát při sobě, pomáhat si...Jistě existují jedinci s tvrdším jádrem, kterým to takhle vyhovuje...ale přeci jich nemůže být tolik? Já například, umím být sama, s tím nemám problém, někdy mi to ovšem připadá jakou z nouze ctnost. V podstatě mi to přijde nepřirozené...lidi žili vždycky v párech, je to myslím od přírody normální... kde je srdce, láska, city ? Tohle všechno ?Vím, doba se změnila, jsou tu roky, kdy si vesmír v podstatě žádá samostatných jedinců...ale myslím, že v trochu jiném smyslu slova.Budu šťastná, když mi tu aspoň pár z vás napíše, že se pletu
lidé žili dříve s jedinou touhou.Přežít.Nakrmit se,ošatit se,zachránit své děti.Ale to neznamená,že se bůjvíjak zbožňovali.Jenom - neměli na výběr a měli nad sebou faráře,kterej jim pohrozil takovými represemi,že byli hodní až proti své přirozenosti.