deprese - Diskuze a zkušenosti

Glimmer Man Nejlepší únik bude přestat přebírat odpovědnost za duševní zdraví jinýho člověka. Takže žádný výčitky a žádný upadání taky do deprese. Ona lidská nálada je nakažlivá. Když vejdeš mezi lidi, kteří se budou usmívat, tvá přirozená reakce bude taková, že se budeš cítit dobře a budeš se taky usmívat. No a stejnej princip funguje i u depresí. Takže je jasný, proč máš tyhle blbý stavy. Prostě se přizpůsobuješ někomu jinýmu. A to je právě ta veliká chyba a to nesmíš připustit.

Čili pomoct můžeš dobrým příkladem. Tvoje matka potřebuje pohyb na čertvým vzduchu a pozitivní myšlení. Jak se má ale naučit pozitivní myšlení, když jí všichni kolem jenom litujou?? Těžko...

Ven z toho může jenom tak, že proto bude muset něco dělat. Bohužel to jinak nepůjde. Je to jako díra, čím hloubějc spadneš, tím větší dřina bude vyškrábat se na povrch. Mysl musí vyléčit mysl, takže ona sama si to musí v bedně trochu porovnat.

Tvoje role musí být pozitivní příklad. Vytáhnout ji ven a být příkladem pozitivního myšlení. To ti půjde ale dost blbě, pokud jsi na to mizerně. Takže paradoxně musíš začít u sebe a pak dál šířit svoje pozitivní ladění a radost ze života. A pak ji necháš nenásilně to odkoukat.

Nicméně musíš se taky neučit poznat, pro všechny případy, kdy člověk, ty, prohrál. Jak jsem psal v úvodu, psychický problémy jinýho nejsou tvoje zodpovědnost, takže pokud se ti nepovede jí "spasit" nesmíš to brát jako svoje selhání, a ani nesmíš brát jako svůj úkol jí dostat ven. To stejně, kromě jí samý, nikdo nemůže a nedokáže. Takže pokud to bude marný, holt jí budeš muset přijmout takovou jaká je, trochu se obrnit a hledět si jen svýho života a svýho duševního zdraví. Je velká chyba nechat se stáhnout dolů falešným pocitem zodpovědnosti. Zní to hnusně, já vím, nechat jí bejt svýmu osudu, ale nemá cenu mrvit dva životy jednou depresí.

Hustokrutě obscénní Morti No...jediná možnost je oprostit se od toho...zkus se na to koukat tak, že zle je jí proto, že jí bolí zub - za to nikdo nemůže a nikdo to neovlivní. Zejtra jí bolet nebude a bude dobře.
Vím, že je to těžký ale neutápěj se v tom a nesnaž se to pochopit...prostě to tak je...jednou jednou a s tebou to nesouvisí.

miluška medvídková holka, s tím ty nic nenaděláš, jen doktoři, tomu věř, může mít maniodepresi atd., to měl můj brácha. Všichni se mohli snažit, měl i novou rodinu a malé děti, nic platné.

hanuka » Glimmer Man asi máte pravdu, odprostit se od toho, ačkoli jeto moc těžké, tak moc rádi byste pomohli.
a ta nálada ...přesně odráží se to , to mě nenapadlo, tato odpověď mně dneska pomohla. Děkuji!
hanka

OldDog21 » hanuka Kdy byla naposled u doktora, u psychologa a u psychiatra...? Bere na to něco? A jestli to má předepsané, bere to skutečně??

Háňa* Je to nepříjemné, ale asi bude nejlepší, když se smíříš s tím, že jí pomoct nemůžeš. A zároveň si uvědomíš, že za její stav Ty neneseš odpovědnost.

Ano, buď jí oporou, pokud bude třeba, ale nesnaž se ji spasit.

Pomáhej sobě - zkus žít a radovat se ze svého života, alespoň tak, jak to jde, aby jednou nepsala Tvoje dcera podobný příspěvek ........ s mámou se život nemazlil, její matka se zhroutila a byla na antidepresivech, ona se v tom utápěla, .......

zkus ten řetěz přerušit a dozrát do pohody. Jsou věci, které Tě ničit nemusí, protože je nemůžeš nijak ovlivnit

Mirma V takovýchto případech si vždy vzpomenu na větu jedné psycholožky : Pozor na "moc" nemocných! Občas je nemoc úžasným prostředkem k různým účelům. Není jednoduché tu rafinovanost prokouknout a zdravě na ni reagovat.

betule Pomoct mamince nemůžete, nejdřív musí chtít ona sama a o vaši pomoct požádat.

Znám podobný případ velmi zblízka, jak maniodepresivita matky nepřímo ničí syna (snaží se jí pomoct) a všechny jeho vztahy...i když se třeba partnerka syna této matky velmi snažila nakonec se od něj rozhodla odejít, protože ji natolik psychycky vyčrpával, že to nešlo naprosto zvládnout. Bral jim doslova veškerou sílu.

Aby to bylo ještě horší projevoval se někdy verbálně hodně agresivně...matce chtěl pomoci a jiným vesměs ubližoval a vůbec si to neuvědomuje dodnes jak se chová. On sám je ale velmi komplikovaná osobnost a také má hodně vysoké IQ.

Buďte velmi opatrná kolik si na sebe naložíte, vaše maminka si nejdříve musí chtít pomoci sama sobě. Vím, že je nesmírně těžké se na to dívat, ale je důležité chránit sama sebe a svou rodinu. Hodně štěstí

královnafontán vím, o čem je řeč, chodí matka někam k psychologovi či na psychoterapii? Myslím že by jí to pomohlo, moje matka ktera bydlela u mě, byla apaticka , připadala mi že je jako robot, co jsem jí řekla, udelala , co jsem neřekla, nenapadlo jí, dívala se třeba na vypnutou televizi, nekomunikovala jen minimálně, mezi lidi nechodila-ztratila by se, byla hodně nejistá,nezvladala anihygienicke navyky , v tu dobu nikoho nenapadlo že trpí depresemi,až v poslednim období ale stejně ji nikdo neleči, bylo to moc těžké období , už ale nežije nikdo netušil že měla rakovinu dlouho lekaři nemohli na nic přijít, naučila jsem se ji ale pochopit, odpustit a přijmout pomohlo mi to Lenka

DC-forever Ahoj, znám spoustu lidí co bere antidepresiva nebo jine prasky treba jen slabe na zmirneni vnitrniho neklidu zpusoben stresem,sama neco podobneho beru jelikoz jsem pred tremi lety onemocnela nevylecitelnou chorobou a nemohu se s tim psychicky vyrovnat,tyto nalady a uzkost jako ma tvoje maminka si uvedomuji ze take mam ale v jine mire. Chci ti jen poradit jednu vec,neber to tak na sebe,ona by si to tak urcite neprala aby ses trapila kvuli jejim depresim ktere by se mimochodem meli zjistit mozna i konzultovat s lekarem,kazdopadne ber maminku jako ze je proste nemocna a nauc se ji tak vnimat a mozna to napisu blbe ale zvykat. Preju hodne stesti a hlavu vzhuru. Klára

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele jojojo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nádherně a zcela přesně Ti to napsal Glimmer Man. Já to mohu potvrdit právě očima toho tak těžce nemocného člověka. Musela jsem vše sama, nepomohla by mi lítost a ještě míň kdyby se lidé kolem mě osočovali. Prostě tu byli. Já to věděla, ale v nemocnici a při začátku braní léků. Jsem byla jen já a moje rozhodnutí s tím něco udělat. K tomu se pak přidalo i povídání. Které jsem se s doktory učila a pak povídala s rodinou. O sobě svých pocitech a i bolestech, najednou jsem zjistila že tam byla má největší chyba. Pomáhala jsem a o mě nikdo nic nevěděl, když jsem na to vše přišla a to bylo až když jsem byla hospitalizovaná. Začalo mé uzdravování, teď po dvou letech léčby začínáme s panem doktorem lék snižovat....