Nenasytný bretharián - Diskuze a zkušenosti

Ezoterický občasník Mystéria 21. století přináší portrét jedné z doposud neznámých osobností české okultní scény – brethariána Radovana Pištěláka ze Soběšic na Brněnsku.Opět, zas a znovu se ukázalo, že vše souvisí se vším. Výzkumná výprava tria redaktorů se původně vydala ověřit zprávu, že zpustlý hrádek Ronov tyčící se v dubových lesích nad Babicemi nad Svitavou, pobořený snad už někdy za husitských válek, je dlouho hledaným, avšak stále nenalezeným Artušovým hradem Kamelot . Je sice pravdou, že za třetím prstencem hradeb, na 5. hradním nádvoří se uvnitř čtyřpatrového donjonu opravdu nachází okrouhlý, několikatunový megalit z černé egyptské žuly, na první pohled připomínající legendární kulatý stůl , ovšem podrobným přeměřením jsme zjistili, že se nejedná o dokonalý kruh, ale spíše o elipsoid . Také radioizotopová analýza ukázala, že megalit i hrádek samotný vznikli o několik tisíc let dříve, než na území Evropy vkročil první Kelt. Tímto zjištěním jsme rázem ztratili zájem o další průzkum této jinak nezajímavé stavby. Když se však kolemjdoucí hajný Kalinec dozvěděl důvod našeho rejdění v areálu několikahektarové zříceniny a vyčetl z našich tváří zklamání z neúspěšného výjezdu , tajuplně se pousmál pod svůj plnovous a utrousil: „kdepak Kamelot, zajeďte se raději kouknout na Pištěláka, to je teprve záhada, nic nejí a pořád tloustne!“ Přestože už nic bližšího neřekl, probudil v nás zatím neukojenou zvědavost. Ještě nám popsal cestu k Pištělákovu příbytku a zmizel i se svým irským vlkodavem ve všudypřítomné sychravé mlze halící babické lesy. Naskákali jsme do dvou redakčních vozů Hummer a vyrazili určeným směrem. Po 20 minutách jízdy lesnickými cestami jsme dorazili k experimentální školce Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity, vedle které stála oprýskaná maringotka, z komína se kouřilo. Je doma, zajásal kolega Slíža . Slušně jsme zaklepali na dveře maringotky, ozvalo se hrozné funění, sípání a dunění a po delší chvíli se zpoza dveří maringotky ozvalo sípavým hlasem: „Co mi chcete?“ Představili jsme se a dodali, že nás sem poslal hajný Kalinec. "Tož pojďte dál, redaktůrci, to jste tu dobře, já už bohužel ven nevylezu.“ Vstoupili jsme a uviděli snad dvěstěkilového prošedivělého tlouštíka rozvaleného na palandě podepřené dubovými špalky. „Hajný povídal, pane Pištělák, že prý tloustnete, i když nejíte, ale to přece nejde?“ zkušeně zahájil kolega Slíža a nasadil nevěřící výraz č. 2. Pištělákovi zasvítily očička , sebejistě se uchechtl a řekl. „Pánové, posaďte se, tak já vám tedy něco povím…“ A následovalo téměř dvouhodinové vyprávění poutavého životního příběhu Radovana Pištěláka, původně hubeného a neduživého pomocného pracovníka vědeckého lesního závodu Mendelovy univerzity, jehož náplní práce byla kontrola prototypů feromonových lapačů lýkožrouta smrkového a vedení záznamů o odchyceném hmyzu, které musel provádět ve dvouhodinových intervalech, což mu prakticky nedovolovalo opustit území lesa a využívat výhod civilizovaného světa. Nejvíce se to projevovalo na stravě, kterou jednou za měsíc fasoval od univerzity. Lančmít s karotkou nebo fazole s párkem z konzervy mu po pár letech už doslova lezly krkem a i přes časté stížnosti nebylo možné byrokratickou univerzitní mašinérii přimět k nápravě. Ovšem jinak pobyt o samotě Pištělákovi docela vyhovoval. Byl povahy zvídavé, bavilo ho zkoumat zákoutí lidského nitra a manipulovat s životní sílou. Zlom v jeho životě nastal jednoho zářijového dne roku 2008, kdy po studentské exkurzi v lesní školce objevil pod keřem odhozený magazín Regenerace . Užuž s ním chtěl zatopit v kamnech, když tu ho upoutal titulek „Známý pražský herec J. D. už tři měsíce drží půst“. Začetl se do rozhovoru a představa, že se dá plnohodnotně žít i bez jídla (konec nenáviděným lančmítům a fazolím) ho naplnila nevídaným nadšením. Tři dny a tři noci nad tématem přemýšlel, zvažoval, jak na to, a pak se pustil do díla. Tento amatérský okultista totiž přišel na vskutku geniální myšlenku – co když máme energetická centra v těle rozmístěná špatně a proto trpíme nedostatkem energie? Co když by to šlo udělat líp? Po týdnu odvážných experimentů s přesouváním čaker a meridiánů sem a tam a tam a sem konečně Pištělák nalezl uspokojivě fungující nové uspořádání – kořenovou čakru Mulabháru přesunul zhruba na místo třetí čakry do úrovně břicha a sedmou čakru prohodil s čakrou pátou v úrovni krku. V ten moment do něj začal proudit neustávající tok vesmírné energie – prány. Dílo se povedlo! Unavený Radovan nakrmil zbylým, nyní už nepotřebným lančmítem ochočeného divočáka Vendelína a šel spokojeně spát. Už po pár měsících však zpozoroval náznak, že je něco špatně – začal přibírat na váze. Po několika týdnech záhadu rozřešil. Tím, že své energetické tělo krmí pránou neustále, i ve spánku, je vlastně ve stavu permanentního přejezení, což se ovšem projevuje i na těle hmotném. Vědom si logických důsledků - neřízeného tloustnutí, pokusil se příjem prány regulovat nebo zcela zastavit, bohužel bezvýsledně. Nové nastavení již nešlo změnit, na to jeho schopnosti nestačily. V posledních pár měsících už mu pakc nadměrná hmotnost bránila v pohybu a zůstal tak natrvalo uvězněn ve své maringotce. Jeho poslední, varovná slova na rozloučenou, zněla: „Klucí, proboha vás prosím, hlavně to nikam nepište, lidé jsou nepoučitelní a určitě by se našel nějaký další blázen, který by to chtěl sám na sobě neuváženě zkusit! S tím si není radno zahrávat. Proklatý Dušek.“