syn zlobí..a moc! - Diskuze a zkušenosti

Glimmer Man Tady už se dá těžko něco poradit. Je to už dospělej člověk, takže jeho život už je jenom v jeho rukou. Na rákoskoléčbu už je pozdě. Teď už musí dostat rozum sám... Tož jediný co mohu poradit je odstřihnout mu pupeční šňůru a nechat ho stavět se víc a víc na svoje nohy. Žádnej all inclusive u maminky.

Ruby » Glimmer Man Ona je to vážně jediná možná strategie, ikdyž pro matku bolestivá. Tak jak píše Ohnivý kůň, člověk musí chránit i sám sebe a jeho tím vlastně zachraňuje, ikdyž se to může minout také to už je potom o tom člověku, co v něm je. Bohužel mám se synem stejnou zkušenost jako Šťastníček, ne-li horší, ikdyž "zatím" nebere drogy, ale "jen" hulí marihuanu a není prostředek, jak tomu zamezit. Máme za sebou soudy kvůli krádežím, psychology, psychiatry, pobyt v SVp, pravidelná sezení se sociálními pracovnicemi a pracovníky /vzdávám těm lidem hold, protože jsem se setkala jen s těmi, pro které tohle bylo nejen povoláním ale především posláním, jak tyto děti dostat ze šikné plochy/.

Jenže to dítě musí především CHTÍT samo. Syn žil se mnou a starším synem sám, vždycky jsem si říkala, že je daleko přínosnější pro ně žít jen s matkou v ovzduší klidu a lásky, než v úplné rodině, kde to stálo za prd. Přistupovala jsem k výchově a k životu podobným způsobem jako Nuna a opravdu nemyslím že to bylo špatně, zachovat si svůj prostor sama pro sebe, protože péče o rodinu coby samoživitelka je náročná a poněvadž jsem kklukům chtěla dopřát normální "standard", tj. aby měli například kolo, aby si měli na čem poslechnout muziku, od zvířátek a terárek počínaje, po sport konče.

S mladším synem to ale bylo od počátku těžší než se starším, který byl od nátury klidnější, ochotnější ke spolupráci, měl vrozenou schopnost disciplíny a zodpovědnosti. Matku bral automaticky jako autoritu. Měl dost volnosti, kterou nikdy nezneužil.
Mlaldší kluk už musel být daleko víc držen zkrátka, byl i víc fyziky potrestán, ale jeho vrozená vzpurnost a neochota podřizovat se autoritám přehršila vše, všechny kantorky, kantory, psychology, psichiatry, vliv staršího bratra /otec nespolupracoval nikdy/.
To, co s ním už 4 roky prožívám, nebudu popisovat, bylo by to na elaborát, stálo mě to podlomení zdraví, psychiky, materiálně jsem šla hodně dolů díky splácení jeho průšvihů. Všechno jsem mu dala vyžrat, v ničem jsem ho neschovávala pod sukni a nezastávala se ho, když jsem věděla, ze provedl svinárnu. Okrádal moje kamardky, sousedy, mě, lidi, kteří mu dali důvěru a pro které měl možnost brigádně pracovat. U všech si důvěru nejprve svým příjemným chováním získal a následně vrazil kudlu do zad.
Příklad z rodiny rozhodně takový neměl.
Celý život chodím poctivě do práce a myslím, že jsem docela normální slušný člověk.
Psychiatri mi řekli, že je tam podíl padesáti procent genů od obou rodičů a poněvadž jeho otec byl přesně takový, tak se geny porjevily přestože jsem ho od jeho narození vychoávala sama.
Nepíše se o tom lehce, brečím kudy chodím, protože už nad ním zlomili hůl všichni a já se teD potácím mezi myšlenkou dát ho do výchovného ústavu, abych chránila sama sebe, nebo to ještě vydržela rok do jeho plnoletosti a pak ho vyhodila. Nejhorší je, že bude teprve ve třetím ročníku učení a když ho vyrazím z domu, tak se ani nedoučí. Ale...jak píše kůň- je to také jeho svobodná volba a já ho tam prostě musím hodit, vím to už dávno.
Z ústavu mám strach, protože se od sebe už úplně odcizíme a navíc tam může pocyhtit i to, co se ještě nestačil od svých "kamarádů", kterých se drží jak klíště, naučit.

Ne, opravdu jediné východisko je dát stranou emoce a pocit "selhání", který v tomto směru každého rodiče občas napadne, a tomu mláděti dát jasně najevo, že NE. Že se už se dobrovolně nenechám ničit po všech stránkách a tím, že ho hodím do života, je jediná možnost jak se v něm naučí plout. Jakou si pak vybere cestu, je už na něm. Základ ode mě dostal, bohužel vzal to za druhý konec. Já se s tím už mohu jedině smířit vnitřně.

Strašně moc, strašně moc, nic na světě si tak nepřeji jako to, abych ho jednou mohla přitisknout k sobě ve dveřích s otevřenou náručí jako člověka, který prozřel a přitiskla ho k sobě celou láskou, kterou k němu chovám. Teď to nejde, ač to sebevíc bolí.

Štastníčku, má 18, už máš právo ho vykázat z bytu a věř, že mu tím jen pomůžeš. I sobě. Přeji Ti hodně síly

Glimmer Man » Ruby Myslím, že je moc dobře, že jsi sem přišla a napsala to všechno...

Máš můj obdiv, za upřímnost a za popisovaný činy.