Buddhovo učeni - Diskuze a zkušenosti

Buddhovo učeni, buddhismus, vznikl za života Siddharty Gautamy. Tento historicky Buddha se narodil 563 př. Kr. na uzemi dnešniho Nepalu v podhůři Himalaje v malem indickem knižectvijako syn knižete z rodu Šakjů. Ve 29 letech se vzdal trůnu, aby jako žebravy mnich nalezl smysl života odřikanim se světa. Byl ovlivněn tehdy vladnoucim nazorem, že k dosaženi poznani a spasy vede pouze askeze. Te se Siddharta Gautama podrobil v plnem rozsahu, když opustil sve prvni dva dřivějši učitele, askety, protože už nedoufal, že by kdy pod jejich vedenim ziskal uspokojujici poznani. Uchylil se tedy ještě s pěti jinymi hledajicimi mnichy do samoty a vymyšlel si askezi, při niž jeho tělo zhubenělo tak, že když se dotkl pateře, nahmatal si kůži břicha. Chlupy jeho těla pryvypadavaly – vyhnile – z kořinků, když si chtěl tělo posilit třenim. A protože – jak se domnival – askeze, ktere se oddal, nebyla už nikym překonatelna, usoudil, že askeze k poznani nevede. Aniž opustil původni umysl dosahnout poznani, vratil se zase k poživani potravy v přiměřenych davkach a uvažoval, zda ho k poznani nedovedou ony blahe pocity, ktere se ho zmocnily, když ještě byl u sveho otce. Tehdy, jak si vzpominal, seděl v chladnem stinu jabloně oproštěn duševně od všech přani a neblahych věci; to poznal jako pramen takto blahych pocitů. Vratil se tedy k tomuto stavu a postupně ho rozvinul do čtyř vnorů, stupňovanych od proste jakoby dětske blaženosti až k naproste apatii vůči zevnimu světu. To byly předpoklady, ktere ho pak dovedly k poznani strasti a bludu, jakož i jejich vzniku, zaniku a metody vedouci k jejich ustani. To vše učinilo Siddhartu Gautamu Buddhou, osvicenym, ve věku pětatřiceti let. Tolik tedy o historickych datech Buddhy a jeho nauky.Psychologicky toto poznani pramenilo předevšim z hlubokeho ponořeni mysli ve vlastni bytost, odkud se mu pomalu vynořovala i vzpominka na minule životy, ktere podle jeho usudku přimo předchazely jeho současnou existenci; za druhe pramenilo take z odhaleni přičin socialniho i duchovniho rozvoje a upadku všech tvorů. Současně s tim se mu formulovaly čtyři zakladni buddhisticke pravdy: o strasti, o vzniku strasti, o zaniku strasti a o cestě vedouci k zaniku strasti.Z našeho stanoviska a v našem pojeti chceme tvrdit, že uvedene čtyři pravdy nejsou zvlaštnim poznanim pouze sameho Buddhy. Ony se totiž vynořuji vždycky, když se zcela utišenou mysli se ponořime do vlastni bytosti. Tam totiž musime narazit na psychologicke vrstvy, ktere překlenuji i udobi našeho zrodu, na ony atavisticke, tj. po vzdalenych předcich zděděne kvality a hodnoty, ktere jsou přičinnymi energiemi, v nichž tkvi nejen podminky socialniho a duševniho vzestupu bytosti, nybrž i hnaci sily, ktere ovlivňuji hodnoty reinkarnačni, tj. vedouci ke znovuzrozovani. Ale system ponořovani do vlastni bytosti s dobře utišenou mysli v nejlepši možne formě si může přivlastňovat snad pravě jen buddhismus, a proto se tvrdi, že poznani čtyř Buddhovych pravd a poznani pravych přičin socialniho a intelektualniho vzestupu a sestupu bytosti je poznanim buddhistickym. A za buddhisticke se může považovat i to, jestliže přičiny socialniho a intelektualniho (duchovniho) vzestupu a vybaveni bytosti neklademe do jejich současnosti, nybrž do dlouhodobeho životniho procesu, jehož je naše současne byti pouze jednotlivym člankem.A když se současne byti hodnoti jako strastne, nema to byt považovano za učeni pesimisticke, jak se to o buddhismu často tvrdi, nybrž za pouhe konstatovani holych faktů. Neboť podle buddhismu je strasti zrozeni, staři, nemoc, smrt, starost, nařek, bolest, hoře, zoufalstvi, spojeni s nemilym, odloučeni od mileho i nedosaženi toho, po čem toužime.Zrozeni se v buddhismu chape jako zakladni přičina všech dalšich strastnych stavů, a proto buddhismus mysli na jeho znemožněni. Toho je možno dosahnout jedině vyhasnutim vůle k životu a zřeknutim se všech smyslovych požitků. Tyto požitky totiž hlad po proživani neukajeji, nybrž naopak čini setrvačnym; jestliže se jich člověk vzda, nebude mit potomky (sebe v budoucích inkarnacích) a životni sila se už nebude v nich moci vybijet ani se dynamizovat a pak působit jako činitel vyvolavajici zapřadani životnich energii – jimiž vlastně je bytost – do novych okolnosti individualniho života.V buddhismu se nevěři, že to, co se zrodi jakožto nasledek dynamizovanych a přilnavych energii, je pravě ta bytost, ktera zde zemřela a jinde se narodila. Ony energie jsou pouze podminkou nebo předpokladem vzniku noveho tvora, ktery je karmicky a psychicky v přibuzenskem poměru k zemřele bytosti, ktera jej povolala k životu svou vlastni vůli byt a žit. Buddhismus zde totiž vychazi z analyzy psychickych funkci a vitalnich energii člověka. Když buddhista při dobre analyze energetickych jevů ve vlastni bytosti najde všechno, co tam je jakožto energie ve funkci, pozna, že je vetkan jak do minulosti přesahujici okamžik vlastniho zrodu, tak i do budoucnosti, v niž jeho vlastni smrt je pouze dosti malo vyznamnou epizodou, člankem, ktery nenarušuje řadu jevů, ktere nejen už byly, ale i budou živymi tvory. Tak v buddhistovi vyvstava poznani reinkarnačniho procesu, do něhož je každy jedinec vetkan a v němž osobni vědomi vystupuje pouze jako registrujici činitel, ktery – podle prohloubeneho poznani buddhistů – ma ovšem na vybranou, zda chce sledovat zřetězeni různych psychologickychvrstev v bytosti, z nichž každa ma svou ucelenou osudovou a reinkarnačni řadu.Protože buddhismus je duchovni nauka pozitivni, chce do tohto psychicko-fyziologickeho vzdouvani vnitřni přičinnosti zasahnout. Aby to mohl učinit, musi se opřit o druhou Buddhovu pravdu, o SPASNOU PRAVDU O VZNIKU STRASTI : Strast vznika z one žizně vyvolavajici znovuvtělovani, ktere je doprovazeno rozkoši a oblibou různych věci, kochajici se brzy zde, brzy tam, tedy z žizně pochazejici ze smyslovych chtičů, životni žizně, touhy po blahobytu. Tato žizeň prameni z konečnych vysledků reflexivni činnosti smyslů. Oko, ucho, nos, jazyk, schopnost hmatu a myšleni umožňuji nalezat ve světě obšťastňujici momenty, ktere probouzeji touhu opakovat dotyky smyslů, vjemy, a tim si vlastně klestit cestu k utrapam. Touhy totiž postupně převyšuji možnosti smysloveho ukajeni a tu již člověk začina trpět nejen tim, že sve touhy neukoji, ale i tim, že se jeho psychicka soustava rozechviva, což je přičinou strastnych stavů v podobě nemoci, rychleho starnuti a předčasne smrti. Čim meně je tužeb, tim vice se oddaluje starnuti i smrt – ale vcelku se tim stejně nic neřeši. Proto buddhismus mysli na definitivni zničeni strasti. A zde je voditkem třeti spasna pravda Buddhova, SPASNA PRAVDA O ZANIKU STRASTI : Strast zanika ovladnutim nebo potlačenim reflexni funkce smyslů, pokud nam zprostředkuji obšťastňujici momenty; tedy reflexni funkce oči zprostředkuji viděni lakavych věci, funkce uši zprostředkuji lahodne zvuky, funkce nosu zprostředkuji dotyky přijemnych pachů, funkce jazyka umožňuji něco vychutnavat, funkce hmatu zprostředkuji fyzicka vzrušovani a funkce myšleni vyvolavaji naděje v cokoli dobreho i strach před čimsi zlym. Lze snad buddhismus pro toto strohe konstatovani objektivnich faktů považovat za učeni pesimisticke? – Zda se, že se namahame propracovat k racionalnimu postoji k životu, ale pro naši polovičatost v teto snaze nas buddhismus v cestě k skutečnemu štěsti předstihl už před staletimi. Ve smyslovych požitcich nespatřuje totiž nic jineho než proste smyslove funkce, jejichž učelem je vzrušovat tělo, což je z realneho hlediska prazdne, a proto i zbytečne; ale je dokonce i problematicke, ma-li se to považovat za řešeni životnich problemů. Leži-li před nami problem poznat a tim se i duševně osvobodit, pak zřeknuti se nebo překonani tělesnych vzruchů způsobovanych smyslovymi funkcemi ma vyvolat nezaujate a citově nepodbarvene vnimani, což je zase předpoklad pro vyvoj od byti citoveho k rozumovemu.Protože však poučeni o zaniku strasti neni ještě navodem jak se ze strasti vymanit, stanovil Buddha čtvrtou spasnou pravdu, SPASNU PRAVDU O CESTE VEDUCEJ K ZANIKU STRASTI : Cestou vedouci k zaniku strasti je tzv. osmidilna cesta. Je to: spravne nazirani, spravne rozhodovani, spravna mluva, spravne jednani, spravna životosprava, spravne snaženi, spravne zvnitřněni, spravne vhrouženi. 1/ Za spravne nazirani se považuje pohled na svět z hlediska čtyř spasnych Buddhovych pravd. 2/ Spravnym rozhodovanim je rozhodnuti k odřikani, rozhodovani bez nenavisti a rozhodovani, ktere žadnemu tvoru nezpůsobi bolest. 3/ Za spravnou mluvu se považuje pravdomluvnost, zanechani pomluv, utrhačnych řeči a ješitneho žvastu. 4/ Za spravne konani se poklada nezabijeni, nekradeni, cudnost. 5/ Za spravnou životospravu pak vyhybat se jakekoli nestřidmosti a všem věcem, ktere člověk nepotřebuje k prostemu životu. 6/ Spravne snaženi je vylučovat a vykořeňovat všechny zle duševni stavy, jako je zlost, pochmurna a poklesla nalada, skepse zaměřena proti dobru a pesimismus vůbec. Proti tomu působi rozvijeni přejicnosti, optimisticke nalady, činorode energie a tendence spiše k veselosti než k chmurne važnosti. 7/ Za spravne zvnitřněni se považuje pozorovani těla, aby člověk mohl ovladnout slast i strast, dale pozorovani pocitů, procesu myšleni a duševnich stavů. 8/ Za spravne vhrouženi se poklada spočivani mysli v nitru za vyloučeni vnitřniho nepokoje, žadosti, naději, stesku a tuposti.Tato osmidilna cesta vede k duševnimu ozdravěni a k blahodarnemu vnitřnimu klidu, ktery se rozšiřuje i na tělo. Tento klid zdokonaluje smyslove postřehy, takže pak už člověku neunika poznani, že cely život s veškerymi jeho osudy je podminěn nesčetnymi přičinami, ktere kotvi v jednani, chovani i pociťovani; člověk již nepropada omylu, že pravě ti druzi a nikoli on sam jsou přičinou osudů, na něž si stěžuje. Buddhismus je tedy učeni, ktere nekonstruuje teoreticke a filozoficke nazory na život, nybrž otevira člověku oči, aby sam viděl a tak se sam poučil o tom, jak musi jednat, aby se vyhnul strasti.A s prohlubujicim se vnitřnim klidem se postřehovaci schopnost rozviji dale, do sfery myšleni, ktera už je oblasti zazraků; z nich nejvyššim zazrakem je uměni uplně se vykoupit z každe strasti na všechny časy. Buddhismus take neobsahuje učeni o duši, metafyziku vysvětlujici život a jeho problematiku. Uznava pouze vědomi oka, ucha, nosu, jazyka, hmatu a myšleni; těmito druhy vědomi se vyčerpava cela problematika strasti. Zazraky, o nichž buddhismus mluvi, pochazeji z odvijeni energetickych uzlin byti, ktere se ubira po tychž drahach jako zavijeni, ktere souvisi se zazraky postupnych skladeb v tvůrčim procesu. Tyto zazraky však pozornost buddhisty neupoutavaji, buddhista se nezdržuje reakci na tyto vjemy a tim se dostava až za kritickou mez samočinneho strhavani pozornosti nějakymi ději. Takto se buddhista stava pouhym pozorovatelem děni, ktere je vždycky zazračne, což ovšem nevidi nikdo z těch, kdož jsou schopni reagovat pouze na povrch jevů a nikoli na jejich pozadi. Spravna zdrženlivost se začina cvičit a take se prohlubuje dokonalym pozorovanim všeho, co člověk čini. Člověk ma vědět, že si pravě seda, vstava, jde, ji a kona jednotlive denni ukony. Když se toto sebepozorovani a tim i zdržovani se reflexivnich akci stane zakladem našeho života, stane se mysl schopnou analyzovat všechny jemne změny, k nimž dochazi na duševni urovni. Toto je cesta k poznani přičin děni a dale pak k odlišeni děni od klidu, k poznani kvalit za všemi protiklady, k nalezeni stalosti, ktera už nemůže byt narušena žadnym ze zazraků tvůrčiho procesu přirody. V osobnim smyslu je tato stalost klidem, ktery neni narušitelny podněty ani zevnimi, ani vnitřnimi, ani atavistickymi (vrozenými sklonmi). A to se považuje za spasu.Teto spasy, tohoto duševniho stavu, se nemusi nikdo obavat. Neznamena totiž rozvinutou neschopnost chapat se toho, o čem je člověk přesvědčen, že ukoji jeho smyslove touhy. Nedotčenost touhami je vyloučena uměrně tomu, jak dalece je člověk schopen zdržet se reakci na zevni svět. Když už na něj člověk nereaguje, tvař toho, co laka, se změni. Žadouci věci se stavaji nežadoucimi proto, že se už nezdaji krasne, nybrž jsou pouze děnim, ktere měni v kratke době tvařnost asi tak jako seskupovani mračen. To je pak nepřimym důkazem, že zdrženlivost pozměňuje i čas, ktery je vždycky jen subjektivnim faktorem, ktery nezdrženlivym lidem představuje okamžitou situaci jako trvalou, kdežto zdrženlivym ukazuje jevy jako procesy co chvili měnici stavy okamžiku. Teprve vlivem zdrženlivosti stupňovane pozorovanim všech ukonů našeho byti, pozorovanim našeho vlastniho jednani, citěni, myšleni a duševnich stavů se člověku začne objevovat transcendentni svět, ale stanovisko vyjadřene zřikanim se světa, ktere je zase opřeno o sebepozorovani, buddhistu k žadnemu mimořadnemu poměru k transcendentnimu světu vest nesmi. Všechno tedy buddhistovi zůstava děnim na fyzicke urovni nezazračnym, na urovni nadfyzicke zazračnym, ale v obou připadech jsou to pouze osidla, jejichž svody mizi proto, že se sebepozorovanim buddhista stava světem pro sebe, světem, v němž je stale skryto jak otroctvi, tak i osvobozeni, spasa.K. Minařík