Jak z toho ven... - Diskuze a zkušenosti

Už čtvrtý rok žiju s přítelem v rodinném domku, který jsme si od podlahy zrekonstruovali. Přítel je moc chytrej, rozumnej člověk. Ve všem si vyjdeme vstříc, shodneme se, nehádáme se...ale láska nějak vyprchala, ani spolu už nespíme. V lednu jsem potkala jinýho muže, oba jsme do toho spadli a začali se scházet víc a víc. Nikdy jsem necítila od nikoho tolik lásky a úcty, jak od něj. Jenže čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem se trápila kvůli mému současnému přítelovi, že mu tohle dělám, nedokázala jsem od něj odejít. Neuměla jsem se vzdát ani jednoho. Poslední dny na mě moje nová láska víc a víc tlačila, abych odešla od stávajícího přítele, až byl ke mně žárlivostí kolikrát sprostej. Já se neuměla rozhodnout a on odešel k jiný, stále mi volá a tvrdí, že na mě bude čekat, že nikdy nestál o nikoho tak, jak o mně, ale já si furt říkám, že kdyby to tak bylo, nemohl by jít za jinou. NAvíc je to člověk, kterej má problémy skrz práci, často se rád napije a je to kecálista. Jenže já vím, že ho moc miluju a trápím se, propadla jsem depresím, shodila jsem, třesu se, nic mě nebaví, jsem zoufalá. Srdce mě táhne k němu, i přesto, že vím, že mě tam nic pěknýho nečeká skrz jeho lhaní a pití. Rozum mě drží u stávajícího přítele, se kterým jsme si toho už dost vybudovali, kterej je hodnej a udělá pro mě všechno. Jen nevím, jestli ho stále miluju, jestli to není třeba jen zvyk. Jsem z toho hodně špatná a nevím, jak z toho ven...