V říjnu jsem potkala mistra, paradoxně v den svých narozenin, oslavoval narozeniny svého kamaráda. Na stole měl asi 7 různých polodrahokamů o velikostech asi jako hrnek. Nějak mě to přivábilo. Ptala jsem se zdali jsou pravé, totiž často se to nevidí, spíš si člověk myslí, že jde o zbroušené sklo, ale odpověděl, ano. Potom mi vyprávěl, že jsou to dary od blízkých osob a že si je dnes vzal ven právě kvůli oslavě. Vzal mi dlaň a zahleděl se do ní. Jedna z přísedících žen nás začala fotit. Oslovovala ho mistře, právě proto ho tak nazývám i já. Sdělil mi, že se příliš řídím názory jiných, zejména přítelových, že nekráčím svojí cestou. Ať víc poslouchám sama sebe. Samozřejmě jsem nad tím začala uvažovat a zjistila jsem, že měl pravdu. Začala jsem se víc poslouchat, potkávat lidi (náhodně) se kterými si rozumím, kteří chápou svět podobně jako já.. Začala jsem víc věřit svým snům a pracovat na nich. Začalo se mi ve všech směrech dařit. Můj vztah se zdál být předtím téměř dokonalý. Já váha on vodnář. Jistě, měli jsme i pár oblačných chvil, ale myslela jsem si, že je to můj životní partner. Po setkání s mistrem mi začalo v partnerovi chybět duchovno, filozofování atd.. Začala jsem strádat. Poté jsem potkala někoho, kdo mě na první pohled,pocit jako zmagnetizoval. Je tomu už půl roku. Ve svém vztahu zatím stále pokračuji. Přítel je šťastný, ale já příliš ne. Potkala jsem spřízněnou duši? Velmi si rozumíme, mám pocit jako kdyby jsme si hleděli až do duší. Rozumíme gestům, pohledům, náladám, frázování. Jednou mi řekl, že máme společný osud. Je to možné? Abysme to oba cítili? Vídáme se asi jednou měsíčně a víme, že jednoho dne spolu budeme.. Srdce odpovídá jasně, ale mozek se stále ptá je to možné?