Má Cesta Víry - Diskuze a zkušenosti

Ahoj všem, mám sdílet jeden příběh, který jsem prožila v lázních... tak se o něj dělím. Bylo odpoledne, kdy Slunko hřálo snad nejvíce v letošním roce a já se rozhodla jet do Majdaleny podívat se na zatopené pískovny. Na ty, o kterých místní básní a které jsem si nechtěla nechat ujít.Jela jsem 2 zastávky vlakem a pak mě už čekala okouzlující cesta lesem, i kolem bažin a vždy s výhledem na zatopené pískovny.Šla jsem lesem několik kilometrů a užívala jsem si přírody a samoty. Po necelých 2 hodinách jsem dorazila až k hlavní pískovně, kde polehávalo pár lidí a kde jsem si našla nádherné zákoutí."To je to místo, kde je ticho a klid i když kolem hřmí"... znělo mi v uších a já se jen usmála, protože Sluníčko svítilo a po větru a hromech nikde ani památky. Svlékla jsem se do plavek, lehla si a po chvilce uvažovala jestli mám pokračovat... ostatně vidět na mě nebylo :o)V tom mi můj hlas řekl, ať se spíš obléknu a jdu cestou zpět. "Proč ??? Proč bych měla odcházet když jsem zrovna přišla ?" Ptala jsem se sama sebe a sedám si abych si svlékla podprsenku... když to uvidím. Oblohu černou, že by člověk ani na zahradu nevyšel a blesky..."A hele ono hřmí... no to je paráda", pomyslela jsem si, to je tak akorát na zápal plic. "Vstaň a jdi a věř, že nezmokneš", řekl mi můj hlas a já šla... Vracela jsem se tak 6 km zpátky lesem, kde vítr pokácel jeden strom, že spadl kousek ode mne, kde kapky padaly takovou rychlostí jako by je někdo vystřeloval z děla, kde cesta kudy jsem šla já, zůstávala přese všechno suchá... Vyprávět mi to někdo jiný a nezažít to sama, nevím zda-li bych uvěřila...BYLA TO MÁ CESTA VÍRY...Hlas mě provázel celou cestu, věděla jsem, že si mám jít svým tempem, není ani třeba spěchat... pokud věřím, nezmoknu.Je to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem kdy prožila... když už jsem byla vskutku pár desítek metrů od vlakové zastávky, pomyslela jsem si vesele :" Tak toto teď už zvládnu..." a začalo IHNED pršet jako z konve i na mě ... a mně to došlo !!!Omluvila jsem se Slunci, které zrovna na pár vteřin vysvitlo, že dělám uzávěry před cílem a věřte nebo ne, pršelo opět tak 2 metry všude kolem mě a já došla na nádraží suchá. Stoupla jsem si pod střechu a spustil takový liják jako když někdo vyleje moře z nebe. A můj hlas mi řekl : " Neztrácej nikdy Víru i když Cíl je už na dohled " A tak VĚŘÍM a DĚKUJI a dělím se s vámi Přátelé