Vždy, když v nějakém vztahu dospěju k tomu, že tudy cesta nevede, spadnou růžové brýle a vím, že je čas jít dál každý zvlášť, tak mi tohleto rozhodnutí vydrží sotva následujících pár minut po rozchodu a pak nastává trápení, úvahy na téma-opravdu to nijak nešlo, které mají často spíš charakter fantazie... Vím, že nešlo Ale neustálé "co kdyby" mě pronásleduje a brzdí ještě hodně hodně dlouho Máte někdo podobné zkušenosti? Jste si vždy 100% jistí svým rozhodnutím?
Sosna zvlčelý
Má to dvě roviny.Pokud jsem vztah ukončil já, nepochyboval jsem. Pokud byl ukončen partnerkou, tato myšlenka se vtírala. Přeci jen, nešlo to? Doopravdy? Ale pokud jsem si to ztotožnil se sebou, já bych taky nic neukončil bez pochybností, tak proč jí nevěřit? A tím jsem si to uměl odůvodnit. I přes tuto počáteční pochybnost jsem vždy ihned zavřel závoru a nebylo návratu. Ani kdyby si to snad rozmyslela, už bych to byl já,kdo by ji nepustil zpět ke mně blíž.
ametyst 2
» Sosna zvlčelý
Já mám možná poněkud problém s tím, že se leckdy unáhleně rozhodnu na základě něčeho momentálního, dá se říci, že i "maličko" v afektu, v té chvíli dělám rychlá rozhodnutí, která se mi zdají jediná možná a správná... No a samozřejmě po chvíli začne to zvažování, svých citů, argumetů partnera, toho, co cítím z něj, a leckdy se poněkud zamotám a nemůžu najít jakýkoli střed, jasnou myšlenku... Myslím, že když se něco podobného stane vícekrát, ten vztah se postupně nabourává, tak to cítím, a samozřejmě uznávám, že jsem možná ten zdroj já