Spoutaná duše - Héléne Abert - Diskuze a zkušenosti

Aristoni A ty nevíš, že psychiatr je větší blázen, než ten kterého on léčí? Zažila jsem to jednou v životě u mého syna a už nikdy

castella » Aristoni Vím. U některých to tak je - čím déle tu práci dělají, tím většími blázny jsou. Ale profesionální deformace se objevuje téměř u všech profesí. :-)
Ta knížka se čte dost dobře, místy člověka až zamrazí, jak snadno se dá oslabený člověk vmanipulovat do role "závisláka".

Aristoni » castella Máš pravdu Psychiatry fakt nemusím. Dobrý kartář ti může víc pomoct, který zná psychologii, víc než psychiatr. Je to o vcítění a to oni neumí.

Jedna duše od studánky sv.Zdislavy tohle je těžkej kalibr, bohužel se to stále děje a né v malé míře. Psychiatři, psychologové atd.. schovávají v mnoha případech za svou profesi svoje vlastní nemalé potíže a ještě to odnese pacient. Znám jeden případ, kdy to má opravdu následky na "celý život" a jistě jich je velká řada.

Aristoni » Jedna duše od studánky sv.Zdislavy Jednou jsem pozorovala celý den lidi. Ne jejich těla, ale jenom hlavu. Byl to úžasný zážitek, co dělají lidé, když si myslí, že je nikdo nevidí. Myslím, že to mám z Bardona, nějak jsem to zkoušela právě s tou hlavou. Moje zjištění celodenní je, že všichni jsme blázni, mluvíme sami k sobě, pořád se škrábáme po hlavě, šťouráme se v nose atd. A pak to byli lidé, kteří, už překročí tuhle hranici a je jim úplně jedno, co dělají a vůbec nevnímají okolní svět a to jsou už nemocní lidé a věř mi, mě až šokovalo, jak je jich moc. Nejhorší byl chlap s modrou parukou v autobuse a jak vystoupil měl boty na vysokým podpadku a neuměl na nich chodit, to mě rozesmálo, než ho málem srazilo auto, protože vlezl přímo do křižovatky a šel napříč a málem ho sejmuli. A tak jem začala od té doby přemýšlet, k čemu máme psychiatry, když neumí pomoct člověku, oni ho utlumí léky a to je celá jejich práce na psychice člověka.

Jedna duše od studánky sv.Zdislavy » Aristoni Jéé, ty děláš podobný věci jako já.. Víš, já se často taky přistihnu a teď čím dál častněji, jak nevím na ulici co s rukama, necítím se v buse nebo tramvaji dobře, pak taky dělám různý tyhle "roztomilý" činnosti, nebo stále koukám na mobil, ale někdy jsem zase úplně v klidu.. Jo a já jsem navíc bláznem ráda, jsem za to vděčná. Nechtěla bych bejt "normální" . A ti psychiatři to jinak zatím neumí. Ale už jsou i taková odborná a komplexnější pracoviště, kde pomoct dokážou a věřím, že budou přibývat. Ono je to zase na nás lidech. Plno lidí spolkne tu pilulku a čeká zázrak a nechce se sebou nic dělat, pak tihle lékaři mají jasně zelenou.Všechno prostě souvisí se vším. Ale ty případy, kdy si jde pacient pro pomoc, prozože ji vážně potřebuje k psychiatrovi a je ještě "zneužitej" a ve finále tvz. "doraženej", což je prostě síla.

Aristoni » Jedna duše od studánky sv.Zdislavy Víš, tohle téma o psychiatrech mě rozesmutnilo. Můj syn měl schizofrenii a dlouhá léta byl v jejich péči.Když byl v jejich zařízení, tak jsem viděla různé lidi a co dělají. Byl to pro mě hrozný šok.S dcerou jsme jim říkaly fialoví ďábli.Abych pravdu řekla měla jsem pokaždé depku z toho, co jsem viděla a finále bylo, že můj syn už nežije a já jim to nějak neumím odpustit.

castella » Aristoni Tvoje zážitky nejsou příjemné, rozumím Ti, že neumíš odpustit. Ale třeba to časem půjde. Většina oněch lidí pracuje tak, jak se to naučili a v podmínkách, které nejsou mnohdy vůbec vyhovující. Nevím, jestli se jim dá zazlívat jejich určitá nevědomost v práci s lidmi, kteří mají nemocnou duši a kteří se jim - ať už dobrovolně, nebo někdy i nuceně - svěřili do péče.