karamel
řeknu ti to, přesně i nebojím se říci, že tak reaguje většina...
V postatě to podvědomně tušíš..když je to vysloveno nahlas, začátkem se zmocní zmatek, řešíš vše a jakoby už by byl konec. Pláčeš a ptáš se proč právě já..pak po čase se tě zmocní nevysvětlitelný klid a přijde víra, hledání..začneš si života více vážit, přestáváš se dívat na problémy, že to nejsou problémy..těšíš se z každé maličkosti,i když jsi přesvědčená, že to zvládneš - v noci tě budí strach a úzkost, ráno děkuješ že je nový krasný den...že dýcháš a slibuješ, že prožiješ krásný den a nechápeš proč lidé nadávají na déšť, horko, sníh - vždy je krásný den.