Si tady tak řeším jednu "filozofickou" Milujeme. Není pochyb. Každý z nás někoho někdy miloval,miluje a bude milovat. Ti šťastnější jsou schopni milovat láskou všeobjímající,spoustu lidí kolem sebe jen proto,že jsou lidmi.Ale vezmeme li lásku partnerskou,která je jakýmsi "nadstavem" lásky obecně,můžeme najít důvody pro to,proč jsme si jednoho toho kterého člověka vytáhli z toho davu a milujeme ho jaksi...víc...jinak? No a co s tím. Miluju ho,cítím všechny frekvence lásky od bolesti,strachu,okouzlení,vzrušení,poznávání,prociťování....atd.Ale - vím já vlastně proč?Stačí vám k vědomí pocit,že prostě milujete,nebo potřebujete mít pojmenované to,proč je to právě tento člověk?Dokážete o svém partneru říct "Miluju ji protože... " Dokážete říct,za co ho obdivujete,za co si ho vážíte,co vám dává,čím vás naplňuje... ?Nebo vám stačí jen ten fakt "Miluju" a nic víc není třeba řešit? Nu...směle do toho
Bé át
Já si vždycky myslela, že k "miluju" žádnej důvod není, páč je to zmagoření.
Milovat někoho třeba proto, že krásně maluje; je empatický; trpělivý; hezký; bohatý a já nevim co ještě, to mi přijde dost promiskuitní.
Protože by mohl přijít další, který by měl vše výše vyjmenované a navíc ještě něco navrch - zamilovala bych se do něj, protože by bylo možné jej milovat kvůli více věcem, více charakterovým vlastnostem? Ale to asi už filozofuju do extrému..
Spíš bych to nazvala, jako, : líbí se mi na něm, že ... a miluju ho, protože prostě existuje