Si tady tak řeším jednu "filozofickou" Milujeme. Není pochyb. Každý z nás někoho někdy miloval,miluje a bude milovat. Ti šťastnější jsou schopni milovat láskou všeobjímající,spoustu lidí kolem sebe jen proto,že jsou lidmi.Ale vezmeme li lásku partnerskou,která je jakýmsi "nadstavem" lásky obecně,můžeme najít důvody pro to,proč jsme si jednoho toho kterého člověka vytáhli z toho davu a milujeme ho jaksi...víc...jinak? No a co s tím. Miluju ho,cítím všechny frekvence lásky od bolesti,strachu,okouzlení,vzrušení,poznávání,prociťování....atd.Ale - vím já vlastně proč?Stačí vám k vědomí pocit,že prostě milujete,nebo potřebujete mít pojmenované to,proč je to právě tento člověk?Dokážete o svém partneru říct "Miluju ji protože... " Dokážete říct,za co ho obdivujete,za co si ho vážíte,co vám dává,čím vás naplňuje... ?Nebo vám stačí jen ten fakt "Miluju" a nic víc není třeba řešit? Nu...směle do toho
Melody Pond
» Nuna
Já se ptam...někdy...proč já...proč zrovna já... Asi to vim. No nemiluj ho, když jediný bezpečný místo na tomhle šílenym světě se nachází velice blízko jeho klíční kosti. Tam si položim hlavu, jsem doma a neptam se...protože vim...himbajs musim si užít každou chvíli kdy to funguje...co když někde visí ta cedule o tý transgalaktický dálnici...hlavně chytat myši...jo jo, tak to je a ne jinak...jdu spát, do půl druhý jsem... Tamto ne!