Ahoj, chtěla jsem se zeptat, co děláte pro to, aby jste zůstali v rovnováze, hlavně při setkání s lidma. Teda nevím, jestli to píšu dobře. Ale mně třeba některá setkání s muži na několik dní rozhodí, že prostě normálně funguju, ale myšlenkama jsem někde jinde. A nevím, jak se vůči tomu obrnit. Jako, že potkám někoho nového, který se o mně zajímá (jako ve stylu, že si mě všimne a bavíme se, někdy v tom ani víc neni) a já jsem asi tak překvapená, že se o mně nějakej chlap zajímá, že následujících pár dní jsem uplně mimo. Už jsem si říkala, že nebudu vylejzat, protože je to hrozné. Nemůžu se soustředit, na józe, kde si normálně hlavu pročistim jsem naposled pořád padala a nemohla se prostě uklidnit. Jsem roztěkaná. Prostě jako bych byla z každého chlapa paf. Přitom někteří ani nejsou lidi, se kterými bych si uměla představit být. Jen tan večer, kdy někde venku kecáme, je zajímavý. (Tak nějak se snažím se od všech lidi něco dozvědět, brát je jako učitele, takže se hrozně zajímám a všichni mi přijdou něčím zajímavý). Jenže pak nad tím následující dny furt přemýšlím, přitom někdy jde opravdu o setkání, která se dějou jen jednou. Jenže já bych toho člověka třeba ještě ráda potkala a víc poznala, protože mě něčím zaujal. No a prostě jsem jak zaseklá na tom jednom setkání. Znáte to někdo? Nebo prostě jak zůstáváte vyrovnaní. Tohle je fakt hrozně otravné, když má člověk pocit, že má v těle tornádo, jak se to v něm všechno mele, a přitom jsem reálně na místě.
miluška medvídková
mám to taky tak, někdo se o mě zajímá, nebo se na mě usměje, baví se se mnou, já pak na něj musím myslet a přesně jako ty, říkám si, že bych o něm ráda věděla víc. Nebo se mi i zdá sen o někom, koho jsem nikdy neviděla a tak krásně se na mě usmíval.