Dnes jsme s kolegou diskutovali o jednom člověku, nazvěme ho třeba X. Já i kolega jsme se několikrát s X dostali do konfliktu a já se s X navíc vícekrát i pohádala. Evidentně X nemá rád mě a já nemám ráda jeho. Přesto, když se s X potkám, vždy se usmívá, tváří se jako by jsme byli nejlepšími přátely a nikdy se nic nestalo, zeptá se jak se daří, mluví o počasí apod. A teď k diskusi s kolegou:já pana X označila za pokryteckého - vnímám to tak, že se chová jinak, než co cítí, že se přetvařuje a není upřímný. A to mi děsně vadí. kolega pana X obdivoval za to, že i přesto, co k nám X cítí (nesympatie), dokáže se natolik ovládat, že to nedá najevo.Přiznávám, že tento úhel pohedu mě nenapadl. Celý den přemýšlím na tím, co je lepší? jaký úhel pohledu zvolit? co upřednostnit? Dívat se na něj jako na pokrytce, nebo ho obdivovat za sebeovládání? Já vždy upřednostňovala upřímnost, nesnáším přetvářku, je to důvod toho, že s lidmi nevycházím? Měla bych se naučit sebeovládání a vzít si příklad z X?Co volíte vy? jaký je váš přístup? prozradí někdo?
:o)) Nori
» yocarnero
Plne s tebou súhlasím,ale má to malý háčik...ak stretávaš v práci fakt veľa ľudí a u každého chceš uplatnit toto "pravidlo"tak musíš mať poriadne velkú kapacitu pochopenia a v podstate musíš stále koncentrovat podrobne na vela ludí,tak sa dá z takéhoto detailného rozoberania zbláznit. A vtedy asi nastupuje prístup" neriešim" Asi je lepšie prijat ludí takých akí sú,nesúdit ich a nesnažit sa pochopit každého za každú cenu,ajtak to nejde.Po určitej dobe je človek unavený z tolkej snahy pochopit všetko a každého,že sa rozhodne chápat v prvom rade sám seba a riešit sám seba a ked už to má za sebou ,tak zistí,že sa nemusí zamýšlat nad inými...