Schody a rozchody. Způsobů, jak se vyrovnat s tím, že nás ten druhý opustí je mnoho. Sebevraždy, deprese, milenci, msta, pronásledování... Taky jsem jeden vynalezl :-) Přijde mi docela bezva, tak dávám do frcu. Tuhle jsem se zakoukal. No, co koukáte, to se stává, že se zakoukáte. Ve své hlavě jsem si tedy utvořil o ní obrázek. Ten obrázek byl: hezká chytrá, pozitivně myslící, sexy zadnice, obdivovala mě. Usuzoval jsem tak z toho, jak se projevovala. Líbilo se mi to. A hlavně, věřil jsem jí. To byla ta první fáze, kdy jsem jí miloval. Pak přišly trhliny. O některých věcech mlžila, později jsem přišel na to, že se (fatální chybou jejích rodičů) neumí postarat o domácnost a neschopnost zakrývá lží. Není snadné milovat někoho, kdo vám lže, že ano. Pak mi to došlo. Nikdy jsem nemiloval ji jako člověka. Miloval jsem svou představu o ní. Zjistil jsem, že se mýlím a že ta prvotní představa byla nepřesná. Dedukuji, že nemůžeme milovat člověka, protože do něj prostě nevidíme. Můžeme milovat pouze svou představu o něm. To je tak vše. A tento fakt se dá vztáhnout na vztahy všeobecně. Milujeme a nenávidíme své představy o světě kolem nás. Svět nás má u prdele. Proto není čím se trápit. A až budete příště říkat miluji Tě, přemýšlejte, KOHO nebo CO vlastně milujete
Alberto
V první vrstvě představ byla láska a "věřím ti". Pak se svlékla první vrstva cibulky. V druhé vrstvě představ byla lež a zklamání. Co by leželo ještě pod touto vrstvou, kdybychom cibulku loupali dál, jaká další představa? Zjistíme to někdy?