jsme se tak bavili na semináři ve škole...jeden kluk říkal, že má vypozorovaný z vlastních zkušeností, že když je žena smutná, nešťastná nebo prostě jinak rozhozená kvůli nějakému problému, tak že jí v podstatě jako hlavní stačí, když ji nechá vypovídat se, obejme ji a řekne, že to bude dobrý...a pak dále říkal, že on tohle zase nesnáší, když se mu žena pokouší "namluvit", že to bude dobrý, když on ví, že to doprdele dobrý nebude (cituji :) a že ho to spíš naštve tenhle utěšovací přístup...no a já jsem se ho pak ptala, jak by si teda představoval ideální oporu od partnerky v nesnázích... načež mi do toho začla kecat vyučující , bo jsme hodně odbočili ... ale dotyčný stihl říct cosi o vybíjení agrese, že spíš to ze sebe potřebuje dostat ven nějak akčně (boxovací pytel, jít na pivko s klukama,...)a já se ptám (a je to otázka pro muže i pro ženy)... jakým způsobem jste zvyklí nebo byste si představovali poskytovat partnerovi/ce oporu a naopak jak on ji poskytuje / představujete si, že by poskytoval/ on/a vám
Im the one
osobně...nevím pořádně,co to opora je..
Já se potřebuji moc vypovídat,obejmout mi nestačí,ani říct,že to bude ok. Potřebuju mluvit mluvit,probírat,rozebírat a dojít k nějakému závěru jak z toho ven....
No,když mě někdo nepochopí,či nepopoří,sem docela na dně,i když se vypovídám,takže něco očekávám... takový nakopnutí,motivaci... Chápu kamaráda,utěšování nesnesu,cítím z toho takovou tajnou zprávu,jakoby:,,Hmm,tak se s tím smiř,nic s tím nenaděláš,musíš na to prostě zapomenout..."
jenže vono zapomenout nejde,nechce se.. To mě deprimuje,nesnesu,když nemá něco řešení,pocit bezmoci a zoufalství...jsem ještě víc naštvaná...