jsme se tak bavili na semináři ve škole...jeden kluk říkal, že má vypozorovaný z vlastních zkušeností, že když je žena smutná, nešťastná nebo prostě jinak rozhozená kvůli nějakému problému, tak že jí v podstatě jako hlavní stačí, když ji nechá vypovídat se, obejme ji a řekne, že to bude dobrý...a pak dále říkal, že on tohle zase nesnáší, když se mu žena pokouší "namluvit", že to bude dobrý, když on ví, že to doprdele dobrý nebude (cituji :) a že ho to spíš naštve tenhle utěšovací přístup...no a já jsem se ho pak ptala, jak by si teda představoval ideální oporu od partnerky v nesnázích... načež mi do toho začla kecat vyučující , bo jsme hodně odbočili ... ale dotyčný stihl říct cosi o vybíjení agrese, že spíš to ze sebe potřebuje dostat ven nějak akčně (boxovací pytel, jít na pivko s klukama,...)a já se ptám (a je to otázka pro muže i pro ženy)... jakým způsobem jste zvyklí nebo byste si představovali poskytovat partnerovi/ce oporu a naopak jak on ji poskytuje / představujete si, že by poskytoval/ on/a vám
movvin
» miluška medvídková
No to mi taky nepřipadá od paní doktorky moc profesionální. Sice tuhle větu...a bude hůř... používám ráda, ale spíš s humorem, třeba když si na něco nemůžu vzpomenout, nebo najít atp
Oporu, tak tu dodávám pořád ale ve formě dobrého nakopnutí. Jo když jde do tuhého, tak i pohlazení a pochování Sama jí ale nesnáším, raději to řeším sama v sobě někde v koutku..... to už musí bejt, když si vlezu pod křídlo (třeba když byl brácha po bouračce a rozhodovalo se jestli zranění hlavy přežije nebo ne)