Došla jsem k jednomu znepokujícímu závěru.Hledám dokonalého partnera.Samozřejmě,dokonalost neexistuje.Mám spíše namysli ten prvotní dojem,že onen muž je dokonalý.Ale jakmile se seznámím s "dokonalým" mužem,začnu podvědomě na něm hledat chyby,abych ho přestala chtít.Protože mám strach,že mi ten dokonalej jednou hodně ublíží.Čím více se mi totiž zdá dokonalej,tím více mám pocit,že mě to bude i víc bolet.Tak si nakonec chci najít "průměrného" ale s tím se začnu nudit,začnu na něm hledat chyby,protože není dokonalej.Takže v důsledku toho všeho jsem sále sama.Jsem normální????Když jsem tuhle mou teorii probírala s kamarádama a kamarádkama,tak jsem zjistila,že to tak asi máme každej.Jak se teda nakonc stane,že se zamilujem????Chce to teda neřešit a nechat věcem volný průběh??Jak si ale mám pomoct,když mám tendenci vše a každého analyzovat a řešit????Nejhorší je,že to tak má i jeden muž,o kterého mám již delší dobu zájem...on si to uvědomuje,ale nedokáže s tím nic dělat.Máme mezi sebou zvláštní vztah a ikdyž by jsme jej chtěli posunout někam dál,nějak se nám to nedaří.A to se známe dva roky.Jak z toho ven??
Hlavní myšlenky: 1) Když si myslíme, že zjistíme u potencionálního partnera jeho nedokonalost, tak většinou máme strach z vlastní nedokonalosti (bojíme se, že to zjistí a opustí nás, tak ho raději před tím opustíme my a jako výmluvu si najdeme to, že není dokonalý).
Je to vlastní schovaná obrana před zklamáním.
2) Není důležité, aby byl náš partner dokonalý. Důležité je, aby se k nám dokonale hodil.