Co mám dělat? - Diskuze a zkušenosti

Jsem rozvedená, je mi 38 let, mám dvě děti 18 a 20 let. Po pár neúspěšných vztazích jsem potkala svého přítele. Když jsme se náhodou v jedné hospodě potkali, netušila jsem, že je o 13 let mladší. Jemu každý typuje víc a mně zas o pár let méně. Samozřejmě, že jsem ze začátku s tím měla problém a do vztahu jsem jít kvůli tomu nechtěla, nicméně se choval tak, že jsem to přestala řešit. Je na svůj věk duševně dost vyspělý. Od samého počátku mi říkal, že nemůže mít děti, že se snažili v předchozích vztazích a že byl i na vyšetření, kde mu bylo řečeno, že je neplodný. Bylo to tak před 4 lety. Pro mě to svým způsobem (asi sobeckým) byla výhoda. Nicméně jsme se dohodli, že si nechá udělat spermiogram, zda se něco nezměnilo. Po půl roce vztahu byl tedy na něj objednán, ale dva dny před vyšetřením jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to pro mě šok, ale místo abych se z toho radovala, tak jsem propadla depresím. Najednou jsem si uvědomila, že se na to necítím. Budu splácet ještě 15 let splátku na byt, přítelova výplata opravdu nic moc, navíc ten trapnej Janotův úsporný balíček, který na psychice taky moc nepřidá. Mezitím byl přítel na spermiogramu, kde mu zjistili celkem mizerné výsledky, zdravý chlap má 20 miliónů spermií, on má 4, norma abnormality je 70%, on má 95%. Prý mu doktorka řekla, že při nás museli stát všichni svatí. Pro něj to byl zázrak a pro mě trauma. Každou noc mi hladí břicho a když se zmíním o potratu, tak brečí. Nakonec jsem mu řekla, že si to tedy necháme. V zaměstnání jsem to oznámila, pracuji v soukromé malé firmě, kde jsou majitelé manželský pár. Místo pochopení mi hodili klacky pod nohy. Řekla jsem jim, že bych se chtěla po půl roce vrátit, že by šel přítel na mateřskou. Oni, že ano, že podle zákona samozřejmě musí, ale že mi nezaručují, že tu bude pro mě místo atd. atd. atd. Připadala jsem si, jak vývrhel, zkrátka otrok si dovolil otěhotnět. Spousta lidí si myslí, že jsem se asi zbláznila, v mém věku, že jsem už na děti stará, s rodičema jsem se pohádala, ti mě též odsoudili, ale naštěstí už je zas všechno v pohodě. Jenže místo očekávané radosti z miminka jsem začala pociťovat odpor, na přítele jsem hnusná, když se mě dotkne, tak mám pomalu alergii, pořád se mi chce brečet. Uvědomuji si, že když přijdu o práci, tak se v mém věku práce těžko shání, zvlášť s malým dítětem. Všechno se mi honí hlavou a mám ze všeho strach. Uvědomuji si tu hnusnou dobu, kam bych to dítě přivedla. Včera jsem si měla jít k doktorce pro těhotenskou průkazku, ale v ordinaci jsem se rozbrečela, že nevím, co mám dělat, že najednou cítím odpor i k tomu dítěti a ke všemu, co je s ním spojené. Bylo mi řečeno, že to je způsobené rozbouřenýma hormonama. Dostala jsem ještě týden na rozmyšlenou, s tím, že se do příštího úterý (to je hraniční termín) musím rozhodnout, buď pro dítě nebo pro potrat. Je to příšerné rozhodování. Na potratu jsem již byla a vím, jaké psychické trauma člověk prožívá. Navíc si uvědomuji, že ta dušička ve mně všechno vnímá a jak moc jí ubližuju, ale to všechno je silnější než já. Je mi ze sebe špatně. Má někdo podobný zážitek?