v skutočnosti sme len sami - Diskuze a zkušenosti

Claudio ahojky Jan P.,

tebou komentovaný textík má i jiný význam.
a proto dovol krátké poznámky- ten text pojednává o tom, že na partnerství není nic špatného. když jsi s partnerem, jsi s partnerem. když se rozejdete do práce, jsi v práci a ne (v myšlenkách) s partnerem. vztah mezi vámi je a je to ten opravdový a pravý vztah. jen na něm psychicky nevisíš..
takový vztah je plný prostoru jednoho k druhému. nic víc.

je plný prostoru i pro pokus o tvoji sebeizolaci před partnerstvím a je plný prostoru pro jakékoliv pnutí se za nějakou spásou. protože ty SÁM jsi tím prostorem..

Claudio » Janíčko Skútrista to Jan P.,

díky za to, že jsi můj komentář rozvinul, dovol však abych jej znovu okomentoval.

výrok drtikola je jasný, jednoduchý a fungující.

pokud jej ořežeme do téhle podoby, protože poslední věta je nesmysl:

"ak nosíme v sebe Boha (vedome),prestavaju žiadosti a tuzby.Lebo ziadosti su vzdy tam,kde je nejaky vztah.A tam kde je vztah,je aj dualita,co uz vsebe nesie zarodok utrpenia."

Drtikol se snažil něco sdělit a zkusím to rozvést tak, aby to bylo pochopitelné a neskrývalo to opět svobodu dostupnou každému v každém okamžiku.

když se něco děje a zaměřím na to pozornost, automaticky to vytváří virtuální pozici já a sledovaný předmět- tedy Drtikolovo řečí vztah. ono já- je slepené ze vzpomínek, zkušeností, vědomostí, kterýmiž si přiřazováním do jednotlivých časových obdobích mysl dodává dojem kontinuity vlastní nezávislé individulní já jednající existence v prostoru a času a tím brání vlastnímu odhalení.

ten obranný mechanismus mysli je starý, jak člověk sám a cítím, že stojí za to si jej blíže rozebrat, aby to bylo jasné a nevznikaly nejasné interpretace třeba právě toho Drtikola.

díky tomu, že jsme se naučili jednat na základě paměti a zkušeností- naučili jsme se, které představy jsou správné a špatné, tak dochází k tomu, že k tomu, co se děje paměť vyvolá vzpomínku na to, co se dělo a přirovná aktuální dění k tomu, co už známe z minulosti.
tím se vytvoří vlastně jakýsi filtr, který některé vjemy propouští a jiné potlačuje. ty, které propustí jako akceptovatelné přežvýká pozdějí další mechanismus, nebo jej nechá (často) být zcela bez povšimnutí.

ty vjemy, které mysl neakceptuje buď potlačuje jako hnus, s kterým se nechce zabývat, nebo na ně reaguje s odporem, často okořeněným emocí. když jsou emoce propuštěny, pak vznikají a znovu zaniknou. když jsou emoce vyhodnoceny (z paměti) jako záporné, tak jsou potlačovány a ukládány znovu do "buněčné paměti" na později jako návyky, časem jako běžné zvyky, nebo někdo tomu říká bloky.

je paradoxní, že právě ty naše myšlenky vytvářejí filtr, které přešly ve zvyky a postupem času vytvořily i naše vlastní hodnoty jsou stále k vidění i v našich individuálních příbězích.
v dění okolo nás. a tím nás vlastně vede Bytí k tomu, aby ty naše hodnoty, hranice toho co je a není správné byly stále konfrontovány, akceptovány jako nepotřebná berlička a tím probořeny. tedy to já- tedy ta virtuální směsice paměti toužící zachovat "se" do následujícího okamžiku- je stále a znovu obnažována Bytím. ty hraniční a styčné body filtrů jsou stále znovu a znovu odhalovány příběhy, které se každému z nás dějí. a je to z jedné strany ohromně jednoduché, z druhé strany to žel znovu a znovu zpětně potvrzuje, že ten náš zvyk je buď správně, nebo špatně tak jedeme dál odtržení zdánlivě od skutečnosti.

existuje mnoho metod, jak tohle omezení přefiltrování zrušit. často jsou v nich ovšem přimíchány jemné odbočky, které opět brání odhalení skutečné podstaty mysli a odhalení obyčejné nepřefiltrované Skutečnosti jako projevu Bytí.

jeden druh metod funguje jakoby zevnitř ven- zrušením buď jednotlivých mechanismů - například posuzování, pojmenovávání, atd., nebo vyrušením rovnou celého mechanismu- viz. Drtikol, jednobodová pozornost, která vede postupně ke ztišení mysli, advaita, učení buddhovo, atd.

druhý typ metod funguje obráceně, ačkoliv výsledek je stejný. jde o princip zvnějšku dovnitř, kdy se spatřuje vše jako projev Bytí a je přitom kladen velký důraz na pokoru a hlavně sebeodevzdání. tím přestává také velice rychle( stejně jako v prvním typu metod) potřeba hodnocení a aktivita mysli utichá, sama osoba začne brzy zářit Bytím.

v obou případech dojde brzy k poznání, že já je složené z představ a že to, co vidíme je zároveň viděným předmětem a tedy je nesmysl jej- jako představu vylepšovat, či potlačovat.
to proto, že to filtrované vidění je zároveň celou dobu tiše pozorováno tím nehybným prázdným prostorem v nás, který je ve všem jako projev Bytí. Z něj vznikají všechny myšlenky a do něj zanikají. jsou tedy prázdné. stejně tak se nelze oddělit od utrpení viděné ve světě- nelze se od něj oddělit. protože my sami jsme tím Bytím ve všem. lze však všechno utrpení vnímání ve světě nechat v sobě volně přijít, projevit se a nechat je zase odejiít a zaniknout. a v jádru- přímo uprostřed- toho utrpení nalezneme klid, kterým jsme, který hledáme a z něhož teď vše vyvěrá.

Najdise.cz » Claudio Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Janíčko Skútrista, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
To co popisujes ohladne kludu mysli je ale potrebne stiahnut na celu bytosť.Inak nemozeme hovorit o dokonalom klude bytia a teda absencii vsetkych žiadostí z ktorych najsilnejsia je prave tuzba byť a žiť.Cize iba potom mozno hovorit o dokonalom klude v zmysle "kto v sebe nosí Boha,prestava žiadosť"....brané do dôsledku.Nosit teda v sebe trvale kvalitu zvanu Boh,znamena sa nalezite prepodstatniť do tej miery,ze "zvuky bytia" uplne ustanú.Stisenie mysli je len castou celeho komplexu,ktore buddhovo ucenie na rozdiel od advaity predstavuje.Ono obsahuje este tzv.vykupenie srdca (tela) a to si vyzaduje zasah do najhlbších korenov,ktore predstavuju tzv.životný pud.

Poznanie a oslobodenie teda nie je jedno a to isté.A teda ani klud mysli a dokonaly klud.

Claudio » Janíčko Skútrista v tom klidu mysli dochází dříve či později k rozšíření vědomí, ve kterém je koncept jakékoliv nesvobody a- v dualitním vnímání mysli zároveň k tomu vzniklý koncept osvobození, zcela nesmyslný.

Claudio ahoj komáre,

možná to vyznělo jinak, než to bylo psáno- snažil jsem se obsáhnout stručně funkci mysli a její vliv na náš život v rámci širšího spektra fungování ve světě. na vyhodnocování není nic špatného. naopak pomáhá orientovat se ve světě. jediný a jemný rozdíl je v tom, že přes ten filtr mysli nevidí jevy, jaké jsou, ale jaké je dovolí vidět a žije si pak svým vlastním životem utopená ve svých představách. kupříkladu analýzou nikdy nezjistíš, co se opravdu děje protože v duálním vnímání jevů mysl vytvoří tezi a proti ní postaví antitezi v marném očekávání, že syntéza "hodí" pravdivý pohled na skutečnost. kupříkladu.

přínos pro život? když vidíš, jak si mysl funguje, tak tě začnou nudit všechny ty tebeospravedlňovací historky a přestaneš je život pozorností- necháš je být tím, že jim dáš prostor se projevit a ony do něj zaniknou.

a přínos? pohoda, klid, mír, absolutní jednota... obyčejná prostá nefiltrovaná skutečnost, která tu je, byla a bude vždy.

Najdise.cz » Claudio Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Janíčko Skútrista, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Ono clovek,ako bytost sa nesklada len z mysle.Tá tvorí len jej esencialnu casť.Cize ano,je mozne upravovat prejavy ostatnych častí bytostneho aparatu tak,že nam neprekažaju v tom,aby sme spočívali v klude.
Lenže pozorovaním seba zistíš,ze vlastne vzdy akceptujes to,kam ťa ženú tvoje vrodene sklony.Inymi slovami - stale pulzuje v tebe vitalita,ktorej ovladnutie a potom postupné spracovanie znamena "vychládanie",ktoreho prejav spociva v konecnom dosledku v naprostej bezžiadostivosti.

Preto musis brat v uvahu istú komplexnosť,ktoru zatial v uvahu neberieš pri zohladnovaní a opise dokonaleho kludu,ktory nemožno chapat inak,len ako naprostu nevzrušitelnosť.A to vzhladom na akukolvek oblasť...ci uz mame na mysli rozne zalezitosti bežneho života,alebo tzv.nebeské stavy.

Claudio » Janíčko Skútrista ahoj,

myslím, že jsi to doplnil dobře. že psychosomatický aparát jedná dle svých zvyklostí, či vrozených predispozic.

pro mě ten klid je obsažen právě v tom, že nemohu s tím psychosomatickým aparátem vůbec nic svou vlastní vůlí udělat. protože já- domněle konající entita jsem složen ze střípků jednotlivých prožitků a zkušeností- nemám reálný základ. a proto s tím psychosomatickým aparátem nic nedělám (ani nemohu), jen mu ponechávám volnost, svobodu projevu, který nijak neomezuji. a tak nechávám projevit netrpělivost, vlny soucitu, lásky, zklamání, smutek, bezmoc, laskavost, radost, veselí, prostě vše nechám projevit a ono to zanikne samo. je to vstřebáno tím klidem. protože nic vědomě nedržím, ani ten klid z něhož vše vzniká a zaniká není přehlušen tím běžným lokalizováním sebe na totožnost s myslí a tělem.

to je pro mě opis komplexnosti a celistvosti dokonalého klidu.

i ty nebeské stavy přijdou a odejdou, i když jsou úžasné a krásné, tak je dobré připustit jejich pomíjivou povahu.