Asi vám tato diskuze může připadat směšná (dobře mi tak) ale je to až neuvěřitelně jak se můj přibeh opakuje pořád a stále do kola... vždy když se zamiluji je to takova ironie osudu, pár hezkých chvil a pak se musime rozdělit a konec a mne trvá dost dlouho se z toho dostat... už nemůžu... totiž zamilovala jsem se (zadaný) a ještě k tomu na mile daleko, nemělo to budoucnost, našla jsem si nové hobby, začala studovat a snažila se zapomenout, podařilo se, konečně! a když jsem cítila ten úlevny pocit, parada jsem volná, najednou prišel jeden kluk tak jinej než ostatni a zase jsem do toho spadla, ale bohužel jsme se potkali na dovolene a zase opět nemá to budoucnost musím zapomenout... už nemůžu. je to pořad dokola zamiluji se a musim zapomenout a pak se z toho dlouho dostavam... moje láska rovna se okamžitě neštastna...
Rybka33
Nekonečným zamilováním se člověk učí a poznává nové věci. Vím, že to bolí, ale každá láska bolí, to by to bylo na světě jinak moc snadné. Ale neříkej, že i tich pár dnů, co s tím dotyčným vždycky strávíš není krásných Každý si tou bolestí jednou prošel a kdyby jen jednou. Chce to jen čas.