Bruno Ferrero - Diskuze a zkušenosti

il*ča Poslání

Po dlouhé době společného života v rozjímání a studiu se měli tři mnichovi žáci vydat do světa za svým posláním. Za deset let přijeli svého učitele navštívit. Stařičký mnich jim řekl, aby se posadili kolem něj, protože už nemohl chodit. Každý mu začal vyprávět, co prožil. "Já jsem napsal spoustu knih a prodal jsem miliony výtisků," prohlásil první se stopou pýchy v hlase. "Zahltil jsi svět papírem," odpověděl učitel. "Já jsem kázal na tisíci místech." "Ty jsi zahltil svět slovy," řekl na to učitel. Pak promluvil třetí: "Přinesl jsem ti polštář, aby sis na něj mohl položit bolavé nohy," řekl. Učitel se usmál: "Ty jsi našel Boha."



Trávník
Jeden člověk se rozhodl, že se bude starat o trávníček před domem, ve kterém bydlel, a vypěstuje tam pravý anglický trávník. Věnoval tomu každou volnou chvilku. Už byl skoro u cíle, až si jednou na jaře všiml, že se v jeho trávníku uchytilo několik pampelišek, které hned vystrčily zářivě jasné květy. Nelenil a šel je vytrhat. Ale nic naplat, každý den se objevilo několik dalších žlutých květů. Koupil na ně silný jed. Nezabral. Od toho dne se jeho život stal ustavičným bojem proti urputným žlutým kvítkům, kterých každé jaro přibývalo. "Co mám s nimi dělat?" ptal se zoufale manželky. "Zkus je začít mít rád," odpověděla mu klidně. Zkusil to. Po nějakém čase mu zářivě žluté květy začaly připadat jako umělecké dílo zdobící smaragdový trávník. Od té doby žil šťastně. Kolik lidí tě rozčiluje. Proč je nezkusíš mít rád?

il*ča Přísaha

Kdysi dávno jeden čínský císař vyslovil slavnostní přísahu:
"Podrobím si všechny své nepřátele a zničím je."
Po nějaké době ho překvapení poddaní uviděli, jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a směje se. Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?" ptal se udiveně jeden z dvořanů.

"Vždyť jsem je také zničil," odpověděl císař. "Všechny jsem učinil svými přáteli."




Krabice

Holčička připravovala dárek k Vánocům. Balila krabici do obrovského kusu drahého zlatavého papíru a přikrášlovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou.
"Co to děláš?" vyčetl jí otec. "Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik stojí?"
Holčička si přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.
O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi.
"To je pro tebe, tati:´ šeptla.
Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.
To ho rozzlobilo: "To jsi zničila všechen papír jen kvůli nějaké prázdné krabici?"
Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí: „Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek.“
Proto má jeden muž na svém pracovním stole krabici od bot.
„Vždyť je prázdná,“ diví se všichni.
„Není. Je plná lásky mojí holčičky,“ odpoví pokaždé.

il*ča Jeden buddhistický kněz putoval pokojně do svého kláštera v horách a po cestě ho překvapil vyhladovělý medvěd.
Kněz se dal na zběsilý útěk , ale šelma mu byla v patách. Najednou se ocitl na okraji propasti. Stál před neřešitelnou volbou: buď se vrhnout dolů do propasti, nebo se nechat roztrhat.
Medvěd se blížil a už cenil své strašné tesáky.
Kněz sklouzl do propasti, ale podařilo se mu zachytit se větve stromu, který vyrůstal ze skalnaté stěny. Větev se však začala nebezpečně naklánět dolů.
Podíval se pod sebe a zahlédl dole hladového tygra. Tlamu měl dokořán a čekal na něj, až spadne.
A tak se ubohý kněz držel pevně větve, nad sebou měl medvěda, který ho chtěl roztrhat, a pod sebou dole ve střehu čekajícího tygra.
Byla to naprosto beznadějná situace.
Vtom si kněz všiml, že poblíž větve se červená trs jahod. Jejich plody byly červené, zralé, slaďoučké a lákaly k jídlu. Kněz natáhl ruku a dvě si utrhl. Jen se mu rozplynuly na jazyku a on s nadšením vydechl: „Ty jsou dobré! Taková výtečná chuť!“

Nikdo se nemůže ocitnout v situaci natolik ztracené, aby nenašel nějaký důvod k radosti. Umět ten důvod k radosti najít, to se podaří jen silné povaze se smyslem pro humor.

rufia veliká moudra

Mar.gita Já se nedávno snažila svým dětem (když se hádaly) ukázat jim jedním z jeho příběhů, že mohou mít pravdu oba, myslím, že se mi to stejně moc nepodařilo

Dva vrabčáci
Dva vrabčáci si šťastně našli úkryt před zimou na jednom stromě. Tím stromem byla vrba. Jeden z vrabčáků se uhnízdil na samém vršíčku vrby, zatímco druhý si našel místečko dole, tam, kde se strom začínal rozvětvovat. Po nějakém čase se chtěl horní vrabec začít kamarádit. Aby začal řeč, zaštěbetal: "Čimčim, jak jsou ty listy krásně zelené!"
Vrabec zezdola to však vzal jako provokaci. Suše se ozval: "Jsi snad slepý? Ty nevidíš, že listy jsou bílé?" Horní vrabec se rozzlobil: "Ty sám jsi slepý! Jsou zelené!" Dolní vrabec se zobákem zvednutým vzhůru rozčileně čimčaroval: "Sázím své peří z ocasu, že jsou bílé. Ty ničemu nerozumíš. Jsi blázen!" Vrabec z vršku cítil, jak mu začíná vřít krev, nerozmýšlel se a vrhl se ke svému protivníkovi dolů, aby mu dal co proto. Druhý vrabec si to samozřejmě nenechal líbit, a tak poskakovali proti sobě, peří na krku vzteky naježené. Právě se do sebe chtěli pustit, ale ještě předtím zvedli hlavičky a podívali se vzhůru, aby každý z nich podpořil svou pravdu. Vrabčák, který sem slétl shora, překvapením jen vydechl: "Čimčim, koukej, ony jsou skutečně bílé." Obrátil se ke svému sokovi a nabídl mu: "Pojď se schválně podívat na ty listy seshora, tam, odkud jsem se na ně díval předtím já." A tak zalétli na vršek vrby a tentokrát začimčarovali společně:
"Koukej, ty listy jsou zelené!"

Nikoho neodsuzuj, dokud jsi nepoznal úhel jeho pohledu.