. - Diskuze a zkušenosti

Vůbec nevím kam s tímhle příspěvkem,chybí mi tady na to kolonka. Ani vlastně nevím,jak to napsat,jen to potřebuju ze sebe dostat. Před nedávnem jsem tu v diskuzích zmínila,že můj mladší syn bojuje s přijmutím faktu,že jeho otec začal žít se svou přítelkyní. Shrnu základní fakta – jsme rozvedeni tři roky, s manželem fungujeme velmi dobře,jako rodiče jsme nyní lepší než jsme kdy byli,náš vztah je dneska ve fázi přátelství. Míla bydlel tři roky sám,měli jsme něco jako střídavou péči,kdy bylo zcela na Kubovo uvážení,jestli bude u mě,nebo u taťky,pendloval mezi dvěma domácnostmi // ex bydlel ob dvě ulice ode mě // a vše vypadalo velmi dobře. Mohla jsem tvrdit,že se s rozvodem rodičů vyrovnal velmi dobře,že nijak nestrádá a taky že si z toho – kapku vyčuraně – pro sebe vytěžil to dobré. A byla to pravda.Zlom nastal nyní před několika týdny,kdy se Míla nastěhoval ke své přítelkyni. Pro Kubu je to rázem ztráta druhého domova a vnímá to jako ztrátu otce celkově. Odmítá být v nové rodině,odmítá přijmout fakt,že ji vůbec táta má,odmítá jeho přítelkyně a její dceru. Nechce…nemůže.. neumí.Věc je ještě o malinko složitější. Jak víte,můj drahý ex má sklony k chorobné žárlivosti,závislosti a majetnictví. Tady mnohokrát probíraná témata,všichni se tu učíme těhle věcí se zbavovat,víme,jak to může ničit člověka i jeho okolí. Můj syn má ve svém otci velký vzor.Je to pro něj modla a cokoliv tatínek udělá on považuje za svaté. A nejen to,nyní se ukazuje,že je stejně geneticky zatížený,navíc se ocitl ve stejné sociální situaci jako jeho otec v dětství. Rozvedení rodiče a boj o přízeň jednoho z nich – o otce. Malý u svého táty vidí,jak na svou novou přítelkyni žárlí,dokonce ho do svých hysterických scén zatahuje „ Hlídej ,jestli Blanka někomu nepíše,když tu nejsem“ Na druhou stranu vidí,že tatínek je schopen téhle ženě dávat velmi mnoho lásky,velmi okázalými způsoby – tak jako to dělal kdysi mě. Z toho nabyde dojmu,že ji má taťka rád víc než jeho velmi snadno. Žárlivost je potřeba vlastnit. Míla chce vlastnit Blanku a Kuba to vnímá jako model lásky. Chce vlastnit tátu,chce ho mít jen pro sebe a tak žárlí. Je to pro něj neskutečný nápor emocí,kdy - myslím si – ještě neví,co je dobře,co je špatně,co to vlastně láska je,jak by se měl nebo neměl chovat on,táta,já… Trpím jako zvíře. Trpím,když mě doma prosí,ať něco udělám,trpím,když pláče,cítím jeho bolest a trpím tím,že mu nemohu pomoct,nevím ani jak. Mluvím,mluvím,vysvětluju,ubezpečuju. Říkám si,že to chce čas,ale čas by fungoval v situaci,která je „zdravá“,tady je všechno prohnilé. Žárlivý otec pro svou nemoc není schopen vnímat nic jiného okolo sebe,dítě,které ztratilo zázemí a ve svém otci jistotu a má tytéž sebedestrukční sklony jako jeho tatínek. Včera jsem ho držela v náručí do půlnoci. Nakonec jsem brečela také,protože už jsem to neustála,pocit bezmocnosti je strašlivý.Nechci,opravdu nechci,aby byl jednou jako Míla. Nechci aby pro nikoho a kvůli nikomu trpěl,nechci aby žárlivostí trápil druhé a hlavně sebe. Chci aby pochopil princip lásky a chci aby viděl,že žárlivost nemá ve vztahu místo. Chci,aby nikdy nemusel o nikoho s nikým bojovat.Říkám si,že je to jeho život,musí si všechny bolesti odžít sám,i když mi nepřijde fér,aby 12ti leté dítě takhle trpělo,ale na druhou stranu mám nyní možnost to ovlivnit,v dospělosti už se mi to pak nepovede. Ale jak? Jak zabránit tomu,aby byl jako jeho otec a jak ho naučit sebevědomí,sebedůvěře a všemu tomu,co má normální,zdravý člověk? Je mi příšerně,když po několika hodinovém hovoru a potocích slz on vyřkne větu“ Já chci aby Blanka umřela“ Všechno co jsem do té doby říkala,bylo jako házení hrachu na stěnu. Stejně jako kdysi s jeho otcem. Mě ta žárlivost bude asi pronásledovat do smrti.