Láska mezi mužem a ženou je nádherná věc,ale.....čemu slouží?
Všichni to několikrát za život prožíváme.Líbí se nám to,vzrušuje,dojímá,obohacuje,je to koření našeho žití.Jenže:Quo vadis,lásko? Proč je to u nás tak dané,že po nádherné záběhové době přijde jakýsi příjemný kamaračoft a v konečné fázi (až na výjimky) jsme schopni druhého v lepším případě tolerovat ale již ho nezbožňujeme,v tom horším mizíme za cenu emočního vypětí a rozvratu?Je tedy život v páru omylem lidstva?Měli jsme zůstat v rodech? Tam,kde třeba oplodňovali samičky jen ti nej samci?Namchan tu kdysi řekl,že čistá láska přečká cokoliv,že vychází z duše.Já se považuju za oduševnělého tvora,nicméně vždy po dvouletém vztahu jsem se dostal do slepé uličky.Tak proč ? Proč? Proč musíme platit za pár měsíců rozkoše a nádhery takové obří daně? Tuší to někdo?
poutník13
» Nuna
A já bych řekl,že pokud nedokážeme k sobě být vzájemně upřímní,otevření a nedokážeme si vzájemně důvěřovat,pak k ní nedojdeme nikdy. Pokud si nedokážeme otevřeně říci,co k sobě cítíme na místo intrik,úskoků a různých "psychodivadel",potom nikdy k tomu pravému "TO" dojít ani nemůžeme a nedojdeme. Toť můj názor
Nuna
» poutník13
Vím. A snažím se o to. Někdy to jde,někdy je těžké moc. Nejhorší v upřímnosti pro mě je to,že tím mohu někomu ublížit. Takže nejen upřímnost dávat,ale i ji umět přijímat je důležité.
poutník13
» Nuna
Smozřejmě,musí to být oboustranné a vzájemné... A pokud je tam ta vzájemná důvěra,tak upřímnost ublížit nemůže,protože oba vědí,že jeden druhému by neublížil Jak jednoduché...Ovšem to jsme my lidé,že stále ve všem hledáme "něco" a raději chodíme oklikami a tím si vše tak neskutečně ztěžujeme,že potom i ta upřímnost vypadá jako lež... Zkrátka hledáme na místech,kde k nalezení nic není...