Jak začít...nevím.. Jen mám dneska nějakou zvláštní náladu, pocit, zmatek.. POslední dobou,mám pocit,že mi něco chybí, něco co jsem uvnitř sebe schovala,aby mi to zase někdo nepošlapal, nezničil a nezanechal nezahojitelné rány.. Snažila jsem se být celou dobu v pohodě a být šťastná.A šlo mi to a byla jsem spokojená.. protože jsem vyřešila alespoň z části bolestivé vzpomínky a rány,které mě stále bolely.Které se několikrát za sebou zahojily a opět důvěřovaly .. Dala jsem si věci do pořádku a začala na sobě více pracovat.ZAčalo se mi dařit v umění a stále více a více maluju.. Jenže........ nj, to jenže...... někdy přijít asi muselo. Jenže mi začalo "to něco" chybět.. něco co mi bylo kdysi tolik krásné a ničim nenahraditelné.. něco, pro co by se mi znova rozbušilo srdce, zatajil dech, naskočila husí kůže, co by mě neustále něčím překvapovalo ............ však vy určitě víte.. A dneska mi to došlo.. vím,co mi chybí.. došlo mi to za nečekaných a zvláštních situací,ale..... Ach, co bych za to dala,vymazat alespoň ty bolestivé věci z hlavy, žilo by se a důvěřovalo lépe lidem. Chybí mi láska.. Být milována.. cítit pohlazení, dotyk (to, co miluji).. Cítit blízkost toho druhého vedle sebe. Chybí mi obejmutí,ve kterém se budu cítit bezpečně a řekne,že mě uchrání před "bubáky" ..................... Tak jsem se alespoň z části vypsala z momentálních pocitů.. Ale co bych za to dala, pocítit to...
Nuna
I když je člověk sám se sebou smířen a vyrovnán jakkoliv,i když se dovede mít rád a myslí pozitivně,i když je štastný sám jako osobnost,i když cítí lásku a zná její pravý význam, přesto všechno potřebuje osobu blízkou a nejbližší. Přesto...nebo právě proto. Už jen z toho důvodu,že má potřebu se o své štěstí a lásku podělit. Láska je zároveň velká tíha,kterou nejsme schopni unést sami. Takže rozumím,chápu a držím pěsti,ať se Ti brzy povede najít druhou půlku své duše.