Tak jsem si dneska uvědomila, že poslední dobou žiju tak trochu více virtuálně... ...žiju v podstatě ve dvou městech, tam, kde je mé rodiště a tam, kde studuju. A v ani jednom městě se nedá říci, že bych měla přátele...takové ty spřízněné duše, se kterými bych mohla vést dlouhé rozhovory třeba i o duchovních tématech...jasně, mám pár přátel, se kterými je legrace, můžem povídat o takových těch běžných věcech, ale nejsem to s něma úplně já...mí opravdoví přátelé jsou jen čtyři a ti jsou ode mně daleko, takže se nevídáme skoro vůbec. Ale komunikujeme spolu pomocí pc. Jen prostě je mi občas líto, že nemám s kým jít posedět si do čajovny, a tak nějak bez masky se bavit třeba o tom, o čem tu vedem na najdise diskuze...nebo si sednout někam k vínku, povykládat, otevřít si srdíčka, obejmout,....(ale zároveň mi dneska ve vlaku došlo, proč to tak mám a že to tak zatím musím mít, než si v sobě vyřeším jednu věc a tím splním jeden úkol, který je nutný pro můj vývoj, takže si vlastně nestěžuju, jen občas mi to tak přijde prostě líto...)a pak mám vás tady, najdisáky, a jsem tu ráda a proto asi taky pečená vařená...jak to máte vy s přáteli??? máte těch opravdových kolem sebe hodně???nebo jste na tom podobně jak já?
celebrita
Mám "jen" jednu velkou spřízněnou duši, mojí Kačenku. Snese všechno, moje trápení, slzy, depky, stažování, pláč, nadávání na svět.. je to můj poklad a já jsem jí za to vděčná a mám jí moc ráda. Ví o mně vše a já o ní taky! Je prostě skoro svatá