vím, že to je takové pro někoho možná "pubertální" téma, ale ráda bych znala vaše názory...jaké máte zkušenosti s platonickou láskou, jak jste ji řešili/řešíte?Co když existuje někde človíček, kterého vlastně pořádně neznáte, ale strašně vás na něm něco přitahuje, a není to jen vzhled...ale zároveň máte šílenej strach a chcete ty pocity a šílené emoce v sobě zničit, protože tušíte, že jinak budete trpět??? (jsem zvědavá, jestli budou odpovídat rozdílně muži a ženy)
K tématu: Asi taky jednu takovou platonickou mám. Je to právě jedna z těch prvních lásek, kdy se člověku jakoby otevírá srdce a začíná spatřovat, že svět kolem něj není jen máma a táta. Myslím, že v pozdějším věku to často bývá právě někdo, koho prostě nemůžeme mít, ale nám to vlastně až tak nevadí, protože si můžeme vysnívat jak je nám libo.