vím, že to je takové pro někoho možná "pubertální" téma, ale ráda bych znala vaše názory...jaké máte zkušenosti s platonickou láskou, jak jste ji řešili/řešíte?Co když existuje někde človíček, kterého vlastně pořádně neznáte, ale strašně vás na něm něco přitahuje, a není to jen vzhled...ale zároveň máte šílenej strach a chcete ty pocity a šílené emoce v sobě zničit, protože tušíte, že jinak budete trpět??? (jsem zvědavá, jestli budou odpovídat rozdílně muži a ženy)
player
Já mám takové osobní krédo.Milovat si můžu koho chci,v tom mi nikdo na světě nezabrání.A nenaplněná láska má také velkou hodnotu,odnaučuje sobeckosti. faktem je,že ty ženský,který jsem doopravdy chtěl jsem neměl,ale platonicky miluju každou chvilku.A třeba jednou...